Kdybych měl vybrat jednoho hudebníka, který zásadně ovlivnil můj estetický vkus, bez delšího váhání bych jmenoval Nicka Cavea. A to navzdory tomu, že na hudební scénu vstoupil už koncem sedmdesátých let, více než dekádu před mým narozením. Na počátku velké lásky byl ušpiněný obal alba The Boatman’s Call z roku 1997, které si otec skoro deset let po jeho vydání půjčil od kamaráda a nikdy je už nevrátil. Uhrančivý pohled toho zvláštního chlápka s vizáží oscilující mezi Arthurem Rimbaudem a Sidem Viciousem okamžitě upoutal moji pozornost, ale taky mě zmátl. Očekával jsem punk, z desky se však linuly jemné balady s klavírem a procítěným zpěvem. Podobně jsem se v otcově sbírce desek nachytal ještě dvakrát – s Bobem Dylanem a Tomem Waitsem, ale to už jsou jiné příběhy…

Možná už tehdy mi došlo, že dobrý hudebník musí být i dobrým hercem. Že nestačí být sám sebou, jak nabádají self­-help tutorialy. Ano, rockové hvězdy hrají hru s publikem – předstírají, fabulují a často i nepokrytě lžou. A možná právě v této tenké hranici mezi lží a včleněním sebe samého do díla spočívá přitažlivost populární hudby. Nick Cave svou identitu i vztah s publikem řešil a promýšlel od samého začátku. Nikdy nesázel na důslednou stylizaci, jako to v sedmdesátých letech dělal David Bowie, ale taky se nedá říct, že by čerpal jen z vlastního života.

Už od prvních nahrávek se skupinami The Boys Next Door a Birthday Party, které předcházely jeho celoživotnímu projektu The Bad Seeds, stojí Cave jakoby uvnitř i vně vlastního díla. Jeho tvorbu lze považovat za postmoderní pastiš, v němž se prolíná fantaskno s realitou, mytologie s historií, osobní život s literární stylizací. Své nejdivočejší období završil groteskně vážným starozákonním příběhem přeneseným do „gotických“ kulis amerického venkova, románem A uzřela oslice anděla (1989, česky 1995). Oceňované prozaické dílo vznikalo dlouho a chaoticky v době autorovy závislosti na heroinu. Nic podobného australský hudebník už později nenapsal, a tak jsem tento román četl pořád dokola.

Cave postupně opustil jak naturalistický a dekadentní jazyk, tak nespoutaný styl vystupování a začal prozkoumávat uměřenější způsoby hudebního vyjádření. Tuto etapu silně ovlivnil Warren Ellis, který do kapely spjaté s kontrakulturou osmdesátých let přinesl nový směr, do nějž se vedle dozvuků postpunku a inspirace klasickou i moderní literaturou promítly například i vlivy vážné hudby. Společně s Ellisem vytvořil Cave plodný tandem, který se dokázal pohybovat na hraně experimentu a získat si nové publikum, aniž by přišel o příznivce a příznivkyně ze stárnoucí postpunkové generace. A dařilo se jim i mimo The Bad Seeds: na kontě mají řadu filmových soundtracků, mimo jiné k hvězdně obsazenému westernu Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem z roku 2007.

Zásadní změnu v hudebníkově kariéře způsobila rodinná tragédie – smrt syna Arthura v roce 2015. Cave vstoupil na tenký led, když se rozhodl traumatickou zkušenost zpracovat na nové nahrávce a koncertním turné. ­Vznikl tak intimní projekt hraničící s veřejným sebeobnažením. Jako by se hudebník rozhodl skočit ze čtvrtého patra a otestovat, jestli ho lidé dole chytí, anebo uhnou. A ukázalo se, že publikum je ochotné Cavea chytat. Proces truchlení nad ztrátou syna (a v druhém plánu i Caveův přátelský vztah s Ellisem) zachycuje nejen album Skeleton Tree (2016), ale i stejnojmenný dokument sledující jeho nahrávání. Tato deska spolu s předchozím počinem Push the Sky Away (2013) tvoří pravděpodobně vrchol stylu, který Cave s Ellisem vytvořili po odchodech Blixy Bargelda a Micka Harveyho z The Bad Seeds.

Následující nahrávka Ghosteen (2019) přinesla překvapivý přesun od klavíru a houslí k syntezátorům, aniž by se však vytratil rukopis ústřední dvojice. Toto období se pomysl­ně uzavřelo „karanténním“ albem Car­nage (2021), pod kterým jsou podepsáni jen Ellis s Cavem. Loňská novinka The Bad Seeds nazvaná Wild God už zachycuje autora písní a frontmana v jiném rozpoložení. Cave působí, jako by se znovu narodil, což bylo zřetelné již na koncertech v posledních letech: svému obecenstvu se nejen ukazuje, ale také ho pečlivě sleduje a komunikuje s ním. Nové písně jsou aluzemi a parafrázemi provázány se starší tvorbou. A tajemný Warren Ellis se na jevišti krůček po krůčku posouvá blíž k publiku.

Autor je publicista.