Termín antropocén se vžil a v posledních letech překročil hranice odborného žargonu. S označením přišli na přelomu milénia chemik Paul J. Crutzen a biolog Eugen F. Stoermer, podle nichž dnes už nelze mluvit o období holocénu, protože lidská činnost má na naši planetu tak obrovský (a nevratný) dopad, že je namístě mluvit o nové geologické epoše. „Lidský živel“ ovlivňuje podobu naší planety a tím i veškerý život na ní.

V debatě o antropocénu se zmiňují negativní civilizační jevy, jako je globální oteplování, ekologické znečištění nebo masové vymírání druhů. Nepanuje však shoda na tom, kam umístit jeho počátek. Někteří tvrdí, že antropocén začal zrodem zemědělství v neolitu, jiní zastávají názor, že vše začalo průmyslovou revolucí, kdežto další uvádějí 20. století, kdy nastala díky umělým hnojivům „zelená revoluce“ a zároveň už byl člověk schopen použít zbraně hromadného ničení. Zkrátka s antropocénem jsou problémy. Na mnohé otázky nám ale mohou odpovědět dvě nedávno vydané publikace.

Cola, xanax, tukovec

Na textech sborníku Antropocennosti s podtitulem Průvodce světem antropocénu se podílela pestrá autorská směs od geologů, biologů a ekologů přes archeology po filosofy či sociology. Škoda, že scházejí profesní medailony. Vešly se jen informace o editorkách, tedy filosofce Elišce Fulínové a historičce Anně Kvíčalové, které projekt iniciovaly. Typograficky se kniha vymyká z průměru díky množství fotodokumentace a ilustracím Barbory Müllerové. Nakladatelství budiž přičteno k dobru, že obálka je z recyklovaného papíru.

Řada příspěvků se logicky věnuje krajině. Václav Cílek píše o řekách a říčních korytech; Petr Pokorný se v eseji o láhvi od Coca­-Coly zaměřil na Grónsko a jednu prazvláštní skládku, která tam zbyla po americké vojenské základně z padesátých let minulého století. Asi nejsugestivnější je text Petra Turečka a Romana Fungura nazvaný Kuřátka, v němž autoři poukazují na to, že drůbež chovaná v nedůstojných podmínkách pro nás už dávno nepředstavuje zvíře, ale jen uměle produkovanou surovinu. Spisovatel Michal Ajvaz se pro změnu zamyslel nad jídelními hůlkami jako symbolem asijské kuchyně, která se stala globální, protože se hodí do dnešní doby. I náš každodenní jídelníček je přitom faktorem změny planety a jejího klimatu. Irena Šímová popisuje osud reliéfu psa z Karlova mostu a ukazuje, jak masový turismus mění naše prostředí i zvyky. Mohyla, kterou objevil tým pod vedením Jana Turka, se zase stala podnětem k úvaze o pohřbívání a významu žehu či kompostování pro přelidněné lidstvo. Tématem textu Ivana Loginova je xanax, často užívané antidepresivum, které se dostává do odpadních vod a zamořuje přírodu. Zmínit můžeme i další ekologické problémy: přítomnost hormonální antikoncepce v odpadních vodách, zapříčiňující neplodnost, nekonečná vrakoviště aut v africké poušti nebo plasty, které tvoří v oceánu obrovské ostrovy. Asi nejbizarnějším v knize reflektovaným fenoménem je však tukovec – hmota ze zbytků olejů a tuků, jež se hromadí v kanalizaci. Kniha tak nastiňuje různé aspekty světa, v němž už nelze zavírat oči před plundrováním zdrojů a nezřízeným plýtváním.

Prostupné hranice

Antropocennosti nepřímo navazují na antologii Antropocén (2020) editorů Davida Storcha a Petra Pokorného, ale také na loni vydanou knihu Jen další konec světa, obsahující rozhovory, které pořídil Štěpán Kučera pro přílohu Salon deníku Právo mezi lety 2017 a 2024. V publikaci najdete jak jména obou editorek Antropocenností, tak editory knihy Antropocén. Dvěma rozhovory je zastoupena i legendární primatoložka a ekoaktivistka Jane Goodallová. Přispěli i zesnulý kybernetik a filosof Ivan M. Havel, jehož rozhovor dal sborníku jméno, teolog Tomáš Halík, biolog Stanislav Komárek, teoretický fyzik Carlo Rovelli, sociolog Daniel Prokop, zoolog Miloslav Nevrlý, informatička Dita Malečková, filosofka Tereza Matějčková nebo – opět – Michal Ajvaz.

Zvláštním příspěvkem je rozhovor s digitální replikou Reného Descartese, kterou vytvořili Jan Tyl a Dita Malečková v rámci projektu Digitální filozof. Odpovědi někdy až děsí svou aktuálností. Možná nějak takto budou v posthumánní době vypadat rozhovory s avatary slavných lidí, které vzkřísíme v procesu digitální nesmrtelnosti. Jisté je, že musíme znovu přehodnotit, co znamenají čím dál nejednoznačnější adjektiva „přírodní“ a „kulturní“. Pokud by byl člověk vnímán jako součást přírody, museli bychom tak chápat i jeho výtvory – obdobně jako třeba termitiště či bobří stavby. Anebo jsme „nadpříroda“ podle slov filosofa Josého Ortegy y Gasseta: „Bez techniky by člověk neexistoval a nikdy by existovat nemohl.“

Jak z toho ven?

Ani jeden ze sborníků nenabízí řešení kritické situace, spíše čtenáře zasvěcují do problematiky. Zásadní je přitom fakt, že antropocénní myšlení vnímá člověka jako součást planety – prvek komplexního organismu. Člověk v antropocénu už neční jako neomezený vládce nad přírodu, ale uvědomuje si, že je její součástí, a čelí dopadům, které svou činností zapříčinil. S přírodou totiž ničí i sám sebe.

Otázkou zůstává, co přijde po antropocénu. Nabízejí se termíny jako „kybercén“, tedy věk poznamenaný digitálním světem a ztrátou energetických zdrojů, nebo „novacén“, což je vize anglického vědce Jamese Lovelocka, podle níž budou lidé žít s AI v přátelské symbióze, protože budou mít společný zájem o zachování planety. To už se však nemusí do geologické sféry Země vůbec propsat, protože už možná budeme osidlovat jiné světy a dlít v hyperrealitě – anebo se naopak skrývat pod zemí před tornády a kyberarmádami. Budoucnost je zkrátka otevřená, ale neseme za ni společnou odpovědnost.

Autor je publicista.