Pamatuju si docela přesně, jak ohromné mě pronásledovalo trápení během posledních let, která jsem prožil ve městě. Bydlel jsem tehdy v docela útulném malém bytě, každé ráno procházel parkem, stoupal po schodech do redakce malého nakladatelství a tam pak koukal do stohů papírů a do obrazovky, pořádal korespondenci v šanonech a děsil se, že tohle – život v kanceláři – už bude celý můj život. Navždy. Každý den, někdy snad i co hodinu, jsem si opakoval, jak strašlivému způsobu existence jsem propadl, že jsem vyměnil možnost rozhodnout o sobě a svém čase za jistotu pravidelného každoměsíčního příjmu, a ujišťoval jsem se o tom, že déle než měsíc nebo dva už tohle martyrium nedokážu snášet.

Vůbec nejhorší byly zimy, ty dlouhé tři měsíce, kdy se město stalo pastí naplněnou mokrým špinavým sajrajtem, odstřikujícím od kol projíždějících aut. Stačilo jen pomyslet na cokoli, na jakoukoli alternativu k upachtěnému životu redaktora, docházejícího na určený čas ke své židli, a zrychlil se mi tep. Procházel jsem městem, neviděl kolem sebe vůbec nic, jen hnus, domy a ulice, a do zbláznění jsem si opakoval: Musíš uniknout! Musíš, vole, zmizet! Co nejdřív zabal sebe, ženu, těch pár krámů, které jste spolu nashromáždili, a vytrať se do neznáma!

Dnes už vlastně ani nevím, co bylo spouštěčem velkých událostí; jednoho dne jsme s ženou seděli v bance, vyřizovali hypotéku na dům se zahradou (tehdy vlastně ještě docela dostupnou hypotéku) a já se před bankovní úřednicí tvářil, že chci – tak trochu netypicky – nadále bydlet v nájmu ve městě, jen k tomu mít vlastní chalupu, dům na malé vsi někde uprostřed republiky dobrých dvě stě kilometrů za městem. V zaměstnání samozřejmě zůstávám, tvrdil jsem, a nevím, buď jim to bylo jedno, anebo mi na tuhle pohádku skočili. Každopádně jsem obratem podal výpověď a za necelé dva měsíce frčel uprostřed horkého dne i s ženou a papoušicí za novým životem.

Ideál byl tento: v chladném domě si užívat léta, koupat se v rybnících, podnikat výlety po kraji, a v zimě zase naopak vysedávat u kamen a louskat nekonečné romány. S takhle naivním plánem jsem si zavařil na dvě tři generace dopředu, a po pravdě jsem si tehdy ani na okamžik nepřipustil, že tak šílená představa života v ústraní na mě poprvé dolehla na semináři literatury 19. století. Tu jsem – jen tak mimochodem – zbožňoval, opájel jsem se příběhy o nešťastnících utrápených venkovem, o lidech uvězněných uprostřed lesů a polí, a vůbec mi nedocházelo, že jestli nedostanu rozum, i já se budu osm měsíců v roce plahočit po rozblácených cestách a do omrzení pobíhat mezi dřevníkem a světnicí.

Žádnou z hrůz, které prožívají lidé zjevivší se po způsobu přízraků někde na vidrholci uprostřed cizího venkovského živlu, jsem samozřejmě neplánoval. Chtěl jsem žít, ne trpět. Dnes už ovšem dobře vím, že někde hlouběji, pod kýčovitými obrazy chalup zavalených sněhem, pořízených spisovateli v momentě, kdy si venkovan odskočil pro dynamit, že pod tím vším se skrývá ještě jiná představa s tvrdým formativním účinkem: uprostřed zimní tmy, nedlouho poté, co vyhasla kamna a vystydla konev s meltou, žhnou do noci oči podivína, nekompromisně vyobcovaného, zatímco kolem domu se mrouskají kočky a sousedovic pes štěká od večera do rána jako pominutý.

Abych nepřeháněl – takhle daleko jsem se zatím neprobojoval.

Je zima, je noc a do půlnoci zbývá pár minut. Venku to už pár dní vypadalo na příchod předjaří, není to ani týden, co jsme s přítelem malířem vyrazili do kopců a brodili se studenou Svratkou, jelikož podzimní povodeň strhla most pro pěší. Ale jen vypadalo; dnes už zase sněží, mrzne, do kraje se vrátil vítr a všechno to, čeho jsem si letos užil měrou vrchovatou. Sedím v místnosti a zkouším si vybavit chvíli, kdy jsem se definitivně roz­hodl nakopnout celý svět do zadku a jednou provždy se vypařit z dohledu, vzdát se MHD, Lidlu, veřejné knihovny, hospod a báječného života s přáteli.

Vytáhnu z knihovny nahodile svazek, je mi úplně jedno, co v tuhle hodinu čtu, navleču si na pyžamo tlustý svetr, protože bdít v našem domě v půlce března do noci je jen pro otrlé a zajištěné, možná si ksakru nasadím i čepici. Vždyť vůbec nejhorší vždycky byly a vždycky budou zimy! Dva nebo tři měsíce, kdy se mi život stane pastí, ať už se brodím po kolena ve sněhu cestou k lesu, nebo schytávám studené bomby na chodníku v rozsoleném městě. Neuteču před tím, neuteču před sebou, před Drašarem ani eskamotérem z věčně hladového podhůří, a ať udělám cokoli, všechno bude nanejvýš vrcholným aktem marnosti.

Ráno do mě drcne žena: venku prý docela nasněžilo, ale že se z toho nemusím úplně podělat, protože už v druhé půli týdne se zas udělá jaro. Jasně, říkám jí pak u snídaně, není nic horšího než mít zimu skoro za sebou, čekat na jaro a na silné slunce. Patnáctkrát jsem to zažil a rok od roku je to pokaždé jen horší a horší. Příští rok chci do bytu, ve kterém visí na zdi termostat.

Autor je nakladatel a antikvář.