Anglický název vašeho snímku – Flow – vyvolává biblické konotace. Je to záměr?

Voda je velmi důležitým prvkem. I když se na první pohled zdá, že snímek je spíš o kočce, která se vody bojí. Voda jí zaplaví dům, a tak se dostává na loď, kde se musí naučit žít s dalšími zvířaty. Prvotní strach postupně slábne, kočka se doslova osmělí. Věří sobě, věří vodě i dalším tvorům. Kočičí odysea vypráví o tom, jak se zbavit strachu nejen z vody, ale i z okolí a z ostatních. Film pojednává také o tom, jak vnímáme a akceptujeme druhé.

Vaši hrdinové se pomyslně i doslova nechávají unášet proudem…

Nehledal jsem nějaký koncept či spirituální rovinu. Je to spíš moje osobní zpověď, sám jsem se potřeboval zbavit strachu z druhých. Je to poprvé, co jsem pracoval v týmu, ve skupině. Jak vidíme, ani kočka ze začátku neví, jak na lodi spolupracovat s ostatními. Nad tématem jsem nepřemýšlel jako nad něčím, co by mělo mytologický nebo náboženský rozměr. Spíš je to emocionální a sociál­ní záležitost.

Proč jste zvolil právě kočku, psa, lemura, kapybaru a ptáka hadilova?

Jejich prostřednictvím jsem chtěl ukázat jedinečné charaktery. Každé zvíře je jiné. A protože film je němý, bez dialogů, zvířata se musela vyjadřovat jinak. Potřeboval jsem vytvořit spolek rozdílných jedinců, metaforu toho, co funguje i v běžné lidské společnosti. Kočka se zdá jako samostatná, nezávislá bytost, ale nakonec se musí přizpůsobit a spolupracovat. Opakem je pes, který potřebuje někoho následovat a s někým se družit. Pes touží mít někoho, kdo mu dává povely. Všechny postavy se nakonec musí dohodnout a vytvořit fungující skupinu.

Loď, na níž se většina děje odehrává, připomíná Noemovu archu. Biblický motiv tu tedy nehrál žádnou roli?

Víte, tato vazba mě samozřejmě napadla. Ale není to záměr. Důležitější bylo vystihnout charaktery. Hledali jsme prostě způsob, jak příběh odvyprávět beze slov, čistě vizuálně. Důležitá proto byla i hudba, která se podílí na vyprávění. A ani tu jsem nechtěl pojmout zbytečně komplikovaně. V jednoduchosti je síla.

V čem se toto malé společenství liší od lidského?

Ve filmu, kde by vystupovali lidé, by to fungovalo jinak. Museli by se domluvit. Zvířata reagují instinktivně, chovají se více pudově. Vlastně jednají podle toho, co je první napadne. To je mnohdy silnější a zabírá to. Nezacházejí do detailů, nepřemýšlejí nijak složitě. Zvířata dovedou spolupracovat jednodušeji. U lidských postav by to takhle hladce nešlo.

Co stálo u zrodu snímku?

Inspirací mi byla moje vlastní kočka. A samozřejmě strach z vody. Už v mládí jsem vytvořil příběh o kočce a ptákovi. Tento snímek původně vznikl jako krátkometrážní. U Kočičí odysey jsem ale chtěl vypíchnout téma nutné spolupráce mezi různými povahami. Takže to byl jistý posun od původního záměru. A pro mě to navíc byl i posun osobní. Protože na dřívějších projektech jsem pracoval zcela sám. Takže se příběh o samotě nakonec změnil v příběh o komunitě. A podobně jako kočka ve filmu i já jsem se musel naučit pracovat v týmu.

Události ve fikčním světě rozpohybuje blíže nevysvětlená potopa. Můžeme vyprávění týkající se destrukce a síly přírody chápat i jako ekologické podobenství?

Tahle linka ve filmu samozřejmě je. Ale více mě zajímalo, jakým způsobem budou na katastrofu hrdinové se svými specifickými povahami reagovat. Tak jako v lidské společnosti i tady někteří chtějí s problémem něco dělat, jiní se zase starají primárně o vlastní záchranu. Na začátku snímku voda vypadá děsivě, postupně ale vidíme, jak si příroda podmaňuje místa, která byla dříve obývaná člověkem. Je v tom něco děsivého a krásného zároveň. Voda nemá jen budit strach, je to i prostředek, jak ukázat charakter a emoce hlavní postavy. Voda není jednobarevná, má mnoho podob a v průběhu filmu se mění. Stejně jako kočka. Navíc animovat vodu bylo velmi komplikované. A snímek se v ní odehrává skoro celý. Zpětně toho trochu lituji, protože s animací bylo opravdu hodně práce. Možná až příliš.

Film vznikal nejen v Lotyšsku, ale i v zahraničí – podílela se na něm například renomovaná francouzská společnost Sacrebleu. Jak se na tak intimním snímku pracuje ve velké mezinárodní koprodukci?

V Lotyšsku proběhla hlavní část, film vznikal převážně tam. Scénář, hudba, původní produkce. Animace se pak už přenesla také do Francie a Belgie. Byla to tři studia ve třech státech. Na mé poměry tedy opravdu velký projekt. Šlo to ale hladce, všude jsme měli skvělé týmy, a nebylo to zas tak velké množství lidí. Většinou se jednalo o mladé animátory, kteří byli nadšení a velmi zruční. Víte, nikdy jsem nešéfoval tolika lidem, takže i tohle mě zprvu trochu děsilo – mít takovou odpovědnost. Ale výsledek se vydařil. Byli jsme připraveni, práce byla dobře koordinovaná, sám jsem se podílel na animaci a měl v tomto ohledu velkou svobodu. S animátory jsme si vyměňovali nápady, každý přispěl svým pohledem. Bylo vidět, že je to skutečně baví. Pro nikoho to nebyla jen práce.

Nejspíš jste tedy dobrým šéfem a vedoucím týmu. Jak snímku pomohla koprodukce? Mohl by vzniknout bez ní? Je lotyšská animace v takovém stavu, aby mohla produkovat více podobných celovečerních počinů?

Lotyšsko není velká země a tomu odpovídá i průmysl animovaného filmu. Na tak malou zemi je tam ale docela dost velkých projektů a nápadů. Pořádá se i mnoho festivalů. Každé dílo je osobité, používají se různé techniky. I ten můj je velmi specifický – nejen absencí dialogů, ale také graficky. Někdy se například zdá rozmazaný, ale to byl záměr. Nezacházeli jsme do zbytečných detailů. Záběry jsou poměrně dlouhé, někdy jsou patrné i zdánlivé nepřesnosti. O to víc je však ze scén cítit pohyb, ale i zmíněné emoce včetně strachu. Způsob snímání je zcela klíčový pro to, jak a jaký příběh je vyprávěn.

Kočičí odysea měla premiéru v Cannes v sekci Un certain regard, kde byla uvedena jako jediný animovaný snímek. Vzápětí přišel velký úspěch i na největším festivalu animovaného filmu v Annecy. A přišly i další ceny. Je to zadostiučinění?

Samozřejmě je skvělé, že byl snímek uveden v Cannes i v Annecy. Teď, když je práce na filmu za mnou, mě baví sledovat, jaké u obecenstva budí reakce. Na některých projekcích se lidé dost smáli – zejména v Cannes, kde bylo hodně temných a smutných děl. Emoce, jež náš film u publika vyvolává, jsou skutečně osvěžující. Jsem ale také rád, že to můžu pustit z hlavy, že je tahle část života za mnou a můžu se věnovat něčemu novému.

Máte tedy už nápad na další projekt?

Je to ještě brzy, ale nápad mám a pracuji na scénáři. Můžu vám ale říct, že to s největší pravděpodobností bude o lidech, nikoli o zvířatech.