Spisovatelka Joanna Kuciel­-Frydryszak svou reportážní knihou Chłopki. Opowieść o naszych babkach (Selky. Příběhy našich babiček, 2023), pojednávající o životě venkovanek v meziválečném Polsku, vrátila doposud přehlíženým chudým ženám důstojnost i místo v historii. Nebýt jejich práce, skončil by tehdy nejeden hospodář. Muž měl z dobytka na starost koně, a zatímco po práci odpočíval, žena obhospodařovala všechno ostatní, včetně něj a dětí. Nezbytnou součástí jejího údělu bylo ponižování, zneužívání, násilí a bída. Chłopki vyprávějí o době přetrvávajícího analfabetismu. Žena byla ve všeovládajícím venkovském patriarchátu považována za nižší druh člověka. Nejde ovšem o temný středověk, ale o Polsko mezi roky 1918 a 1939. Doba to byla tvrdá. O ženách, které hospodářství nedokázalo uživit, se říkalo, že jsou nadbytečné. A v té době v Polsku neprosperovalo asi šedesát procent rolníků a statkářů.

Zmar polského venkova

Dílo s nelíčenou syrovostí odkrývá naprostý zmar polského venkova. Rodiče odhlašovali děti ze školy, aby měl kdo pracovat na poli – pacholek nebo děvečka by stáli peníze, kdežto dítě mohlo dřít zdarma. Že se sedmiletá pasačka vrátí z louky znásilněná, nikoho nezajímalo.

Díky Joanně Kuciel­-Frydryszak se Poláci za­čínají dívat na svou historii novýma očima a bez ostychu. Někteří dokonce přestávají tabuizovat svůj venkovský původ. Chłopki dnes čtou vysokoškolsky vzdělaní lidé stejně jako zaměstnankyně Lidlu. A knize se daří výborně: dosud se prodalo přes půl milionu kusů. Takový úspěch se podaří málokterému polskému autorovi. Ani to ale pro nakladatelství Marginesy nebyl důvod, aby spisovatelce zvedlo honorář. Kuciel­-Frydryszak o něm proto v srpnu začala vyjednávat sama, zatím ne­úspěšně. Vydavatelství tvrdí, že všechny dosavadní nabídky odmítla, ona má za to, že pro ni nebyly výhodné.

Po několikaměsíčním neúspěšném jednání autorka letos v březnu na svém instagramovém účtu protistranu varovala, že půjde s celým případem před soud. Opravňovala by ji k tomu takzvaná bestsellerová klauzule, jež je součástí autorského práva. Tvůrcům povoluje říct si o vyšší honorář v případě, že je příliš velký nepoměr mezi autorským honorářem a ziskem, jejž dílo přinese nakladateli. Její rozhodnutí ocenily například spisovatelky Joanna Bator, Małgorzata Rejmer, Grażyna Plebanek a také spisovatelé Jakub Żulczyk nebo Szczepan Twardoch. Podpořily ji rovněž oborové organizace sdružující scenáristy, režiséry a režisérky či tlumočníky.

Vedle nadšených reakcí a slov o „spisovatelském jaru“ zaznívá ale i vyčítavý vox populi. Nejčastěji v tom smyslu, že spisovatelka věděla, co podepisuje, měla si smluvit lepší podmínky a vůbec, dohody se nemění. Jistě, každé nastavené paradigma je zdánlivě nezměnitelné, ale jen dokud na něm panuje shoda. Jenže autoři a autorky teď říkají, že už se déle odírat nenechají. Podobně jako vedla emancipace polského venkova přes osvícené matky, co dětem za zády ostatních členů rodiny šetřily na boty do školy, může i osobní statečnost a akceschopnost polské spisovatelky vést ke změnám k lepšímu pro celou řadu lidí v knižním průmyslu.

Protrpět se ke knize

Skutečnou sumu, která byla Joanně Kuciel­-Frydryszak zatím vyplacena, neznáme. Smlouva autorce nedovoluje o částce mluvit, což není nic neobvyklého. Nicméně tomu, že bude v právu spíš ona než nakladatel, napovídají poměry na polském knižním trhu. Spisovatelé se svou prací zpravidla neuživí. Ještě ostřeji to vyjadřuje spoluzakladatel Literární unie Zygmunt Miłoszewski, když tvrdí, že knižní trh v Polsku přímo stojí na jejich vykořisťování, protože zpravidla pracují bez jakýchkoliv záruk. Ten, kdo dělá literaturu, má nestabilní zaměstnání s malým a nepravidelným příjmem. Takový jedinec v drtivé většině přežívá bez sociálního zabezpečení, neplatí si ani žádné pojištění, protože není z čeho, a systémová podpora neexistuje.

Finanční realita polských autorů a autorek je žalostná. Za prodanou knihu k nim doputuje zhruba 17 korun, za vypůjčenou neobdrží ani padesát haléřů (součástí sítě plátců je zatím pouze šest desítek knihoven). Honorář za autorské čtení se dává jen ojediněle, není to pravidlo. Průměrně si „ti šťastnější“ autoři a autorky za měsíc vydělají necelých patnáct tisíc hrubého. Většina jich však pracuje zdarma. Pro srovnání uveďme, že minimální mzda v Polsku v lednu letošního roku vzrostla na zhruba 28 tisíc korun.

Za skandálně nízké výdělky literátů jsou zodpovědní především distributoři. Ateneum, Platon, Dressler Dublin a Azymut ovládají přibližně osmdesát procent trhu a svého postaveni využívají k tomu, aby od nakladatelů požadovaly vysoké rabaty, zpravidla padesát procent z doporučené ceny titulu. Peněžní srážky poskytované distributorům mají ale negativní dopad na celé odvětví. Autoři a autorky pak dostávají nižší odměny a malí knihkupci přestávají být konkurenceschopní. Mezi lety 2010 a 2020 kvůli tomu skončil v Polsku skoro každý třetí obchod s knihami, převážně v menších městech.

Distributoři nakladatele vytěžují i skrze dodatečně vyžadované platby za propagaci knih. Doslova zničující je pro nakladatelství a spisovatele selektivní distribuce, kdy obchodník nabízí jejich knihy pouze na určitých místech, například jako exkluzivitu pro malá knihkupectví. Titulů se tím pádem neprodá tolik. Stejně tak velkoobchodní společnosti omezují anebo rovnou zpoplatňují přístup k datům o prodejích. Aby se vydavatel dozvěděl, jak se jeho produktu vede, musí si takové informace nejdřív koupit. Pokud tak neučiní, nedozví se, kolik má zaplatit autorům či autorkám na honorářích.

Ještě nevstřícnější je postoj online řetězců typu Amazon, Bonito, Empik nebo Tantis, které podobné údaje vůbec neposkytují. Stačí jim neplacená práce odváděná zákazníky prostřednictvím dat, která jim o sobě poskytnou a jež jsou pro ně cennější než zisk z prodeje knih. Naprosto nepochopitelně působí skutečnost, že v posledních letech distributorům přilepšuje dokonce i stát. Velká část peněz z vládního programu na podporu čtenářství totiž slouží knihovnám na nákup knih. A ty je ve velkém pořizují právě u distributorů.

Psaní ještě stále není práce

Stejně jako v minulosti ženy je současné polské autorstvo společností tlačeno do podřízené, služebné role a je mu vtloukána do hlavy teze o bezpodmínečné vděčnosti. Jeho štěstí má pramenit z vědomí, že kniha vůbec vyjde.

Mentalita devadesátých let, kdy se ustavoval knižní trh, se i v Polsku stále drží. Že je literatura práce jako každá jiná, to s nikým nehne, koneckonců stejně jako v Česku. Polská společnost stále vnímá literární tvorbu jako koníček, který někteří jednotlivci provozují ve volném čase. A podle tohoto vzorce je z něj, vzhledem k socioekonomickým podmínkám, většina lidí automaticky vyloučena. Kdo takto nákladnou zálibu provozuje, je podezřelý.

Dekády trvající marginalizace zapříčinila, že autoři a autorky mnohdy netuší, jak má vypadat dobrá smlouva, a často podepisují nevýhodné dohody. Lidé v oboru nevědí ani to, jaké peníze jsou v branži běžné. Za tuto neznalost může zejména nesmyslná klauzule mlčenlivosti, která autory zavazuje k tomu, aby o svých honorářích nemluvili. O možnosti vyjednávání je škoda se zmiňovat, skoro nikdo stejně nemá peníze na právníka. Čas a energie na debaty o lepších pracovních podmínkách jsou komodity, jimiž disponuje málokdo. Spisovatelé se musí také něčím živit, což pro většinu znamenaná další práci, nezřídka mimo obor. A někteří navíc nechtějí trávit život jen v zaměstnání, ale i s rodinou a přáteli. Prostoru pro aktivismus pak mnoho nezbývá.

Je až s podivem, že lidé v tak nepříznivém prostředí ještě píší nové knihy. Přitom se polská kultura nemá vůbec za co stydět. Bez okolků si může dovolit říkat si o víc a být daleko sebevědomější, protože tvoří 3,5 procenta HDP. To je víc než dotované zemědělství a dvakrát víc než pořád ještě chráněná a respektovaná těžba. Když se podíváme, s jakou naléhavostí a rázností protestují horníci nebo zemědělci, je zřejmé, co si o svém statusu myslí. Kultura vedle nich jen opatrně zvedá ruku, aby se přihlásila o slovo, ačkoli z uvedené trojice odvětví dává víc a dostává nejméně. Práce v ní není nehodnotná, je jen zoufale nedoceněná. Tak jako byla nedoceněná dřina vesnických žen.

Autorka je novinářka.