Když v šedesátých letech minulého století pozorovala americká astronomka Vera Cooper Rubin rotaci galaxií, zjistila, že hvězdy na jejich okrajích se pohybují téměř stejnou rychlostí jako ty, co se nacházejí blíže středu. To bylo značně překvapivé, protože podle očekávání založených na Newtonově gravitační teorii a Keplerových zákonech by rychlost měla s rostoucí vzdáleností od centra galaxie klesat, podobně jako u planet obíhajících Slunce. Naměřené hodnoty však převyšovaly dosavadní odhady natolik, že galaxie by se podle tehdejších modelů měly rozpadnout. Přesto však držely pohromadě.

Tyto diskrepance mezi teorií formovanými očekáváními a empirickým pozorováním bylo třeba vysvětlit a dodnes se interpretují jako jeden z nepřímých důkazů existence temné hmoty, kterou už ve třicátých letech na základě studia galaktických kup postuloval švýcarsko­-americký astronom Fritz Zwi­cky. Sama Rubin se netajila tím, že myšlenka nové formy látky, která vytváří gravitační potenciál udržující galaxie vcelku, pro ni nebyla tím nejelegantnějším řešením. Dokázala si představit alternativu v podobě úpravy gravitačních zákonů tak, aby lépe popisovaly přitažlivost na velké vzdálenosti. Ve svých pozdějších článcích se nicméně klonila k interpretaci, podle níž rotace galaxií skutečně naznačuje přítomnost velkého množství neviditelné hmoty.

V napětí

S Verou Rubin se na výstavě Pavly Scerankové v humpolecké Zóně pro umění 8smička nesetkáme úplně zjevným způsobem. Je totiž jednou z mnoha pozorovatelek galaxií, kterým umělkyně věnovala dílo Hlava v sloupu (2024) a jež snad inspirovaly Ruce, které se snaží vzepřít mezi stropem a podlahou (2025). Alespoň to naznačuje vystavený list ze zápisníku, na nějž si Sceranková vedle jmen astrofyziček poznamenala: „ruka co vidí, mezi stropem a zemí se občas spojí, vidí skrz, v trubce dalekohled“.

Dvě dvojice Rukou tvoří závěr výstavy, která přechází od videosoch zachycujících různé formy pohybu ke statickým instalacím plným napětí a vrcholí právě těmito dvěma rozměrnými kyvadly, jež vybízejí k interakci. Rozpětí rukou je kratší, než by bylo potřeba k pevnému vzepření mezi strop a podlahu – osa se protáčí kolem svého středu a my si můžeme užít kruhový a později kyvadlový pohyb paží nebo jejich úplné zastavení při hledání rovnovážné polohy. Setkají­-li se totiž obě osy ve vodorovné pozici, propojí se a umožní průhled z galerie ven.

Právě rytmický pohyb, střídání přitažlivých a odpudivých sil a křehká rovnováha chápaná jako jejich dočasné vyrovnání představují jeden z motivů, jejichž prostřednictvím je možné výstavu Pavly Scerankové rozečíst. Nejstarší vystavené dílo, videosocha Jdi pryč. Vrať se. (2009) zachycuje quebecký most v podobě, v jaké se umělkyni propsal do snu. Není pasivní spojkou, ale strojem, který břehy aktivně přitahuje a vzápětí znovu oddaluje. Sledujeme smršťování a roztahování konstrukce a také lidskou postavu, která se soustavou tyčí a kruhů při obou typech pohybu zápolí.

Pod tlakem

Když začala Vera Rubin pracovat na observatoři Palomar, zjistila, že v celém objektu nejsou jediné dámské toalety – nikdo nepředpokládal, že by se v těchto prostorách pohybovaly ženy. Se situací se vypořádala sama a jedny toalety prostě přeznačila. Musela si vybojovat vlastní prostor, obhájit své místo a vzepřít se silám, které nejsou vidět a jejichž neviditelnost do značné míry zneviditelňuje i boj proti nim. Abychom mohli zůstat stát na místě, musíme občas usilovně běžet. Právě tuto skutečnost Sceranková postupně staví do popředí, a na výstavě tak často nepřihlížíme situacím, které by se odehrávaly v neutrálním prostoru a které by bylo možné popsat odtažitým vědeckým jazykem jako střet fyzikálních veličin. Tlak je tu chápán existenciálně. Je silný, omezující, a přitom všudypřítomný.

Nejzřetelněji se to ukazuje na díle Člověk, loutka, nábytek, protéza a zábradlí (2025): dřevěná postava se ve vykloubeném gestu jednou rukou opírá o zem a druhou podpírá strop. Pavla Sceranková se sice inspirovala konkrétním zážitkem, ale její socha působí jako obecná výpověď o tom, co znamená nést tíhu povinností a očekávání, důsledků nezdarů a špatných rozhodnutí. I o tom, co znamená této tíze – a únavě, kterou způsobuje – podlehnout.

Prostor, který k životu nutně potřebujeme, se zdá být výsledkem usilovné, repetitivní, neviditelné a opomíjené práce. V úvodním textu umělkyně popisuje stav přepracovanosti a vyčerpanosti z činnosti, která se postupně stává pouhou sérií mechanických úkonů a v níž je třeba setrvat. I když pomalu ztrácí smysl a stává se pouhým odškrtáváním položek z nikdy nekončícího seznamu povinností, v současném světě jinak přežít nedokážeme. Bohužel nám pak už často nezbývá čas ani síla na práci kreativní, která nově nasvěcuje svět a ukazuje jej z dosud neprobádaných perspektiv.

Veškerou nekreativní a neobjevnou práci přitom ale není možné házet do jednoho pytle. Na jedné straně tu máme „bullshit jobs“, které existují jen proto, aby byly vykonávány – činnosti, jejichž smysl se rozplývá hned za hranicí formuláře, tabulky nebo reportu. Na straně druhé je tu ale práce reproduktivní: péče, údržba a každodenní zajišťování přežití. Ta je naopak nezbytná – drží náš svět pohromadě jako temná hmota galaxii. Problémem tedy není samotná absence kreativity, ale systém, který „práce na hovno“ vytváří.

Na hromadě

Vedle Very Rubin se do výstavy otiskují i jiné vědkyně. Najdeme zde videosochu Hlava Margaret Hamilton (2025), vzdávající hold vedoucí týmu, který vyvinul palubní software pro počítače kosmického programu Apollo, a také Hlavu Cecilie Payne (2023). Drobný realistický portrét astronomky, která jako první popsala chemické složení hvězd, je vklíněn mezi části starožitné židle jako tichý a opomíjený konstrukční segment. Stává se tak symbolem vědkyň (a vědců), jejichž práce byla nosná, ale neviditelná – a uznána byla buď až zpětně, anebo vůbec.

Možná ale stojí za to číst sochu jinak, než jak ji rámuje sama autorka, a tuto smutnou obžalobu převrátit v pozitivní vizi, jako se to nabízí v případě díla Košile (2025). Špulky barevných nití, jež jsou běžně neviditelnou součástí oděvní výroby, jsou oděné v bílé pánské košili, a evokují tak lidskou postavu. Každá cívka si však uchovává vlastní identitu, nerozpouští se v mase. Postava vzniká ze spolupráce – z prvků, jež se navzájem podpírají a vytvářejí celek, který je větší než součet jeho částí.

Už od Bernarda ze Chartres se traduje, že jsme trpaslíky na ramenou obrů, a i Hlava Cecilie Payne připomíná, že objevy nejsou výsledkem osamělé práce. Ani Vera Rubin nestála stranou, ve vzduchoprázdnu. Čerpala z práce stovek či tisíců dalších lidí: Newtona a Keplera, konstruktérů teleskopů, výpočtářek, techniků a dalších pozorovatelek galaxií. Vědecké poznání je výsledkem kolektivní, často zdlouhavé a neuspokojivé práce. Práce, která nevede vždy k jednoznačnému cíli, ale tu a tam se jí podaří něco, co pak vnímáme jako objev či průlom.

Obraz trpaslíků stojících na ramenou obrů se tak nabízí nahradit představou trpaslíků, kteří stojí na hromadě jiných trpaslíků a trpaslic. Není v tom výsměch, ale uznání, že každý a každá z nás se opírá o nekonečně mnoho úkonů a vztahů, které často zůstávají neviditelné. A že podepřít strop se nám nejspíš podaří, když se spojíme.

Autorka je teoretička umění.