Titulek jednoho staršího rozhovoru s vámi zní: Na hezké věci už není čas. V novém filmu Veřejně prospěšné práce [viz recenzi na s. 12] ovšem ukazujete pozitivní aktivity, s nimiž se lze ve městě setkat. Chtěl jste tím dodat optimismus sobě i diváctvu?

Ten titulek odkazoval k tomu, že svět je plný věcí a pořád se generují nové, a to i ve výtvarném umění, takže mi přijde nezodpovědné vytvářet další objekty. Můj film sice pojednává o náročných tématech a spíše negativních jevech, protože Praha se teď nevyvíjí úplně dobrým směrem, ale nechtěl jsem je zobrazit tak, aby z toho diváci upadali do apatie. Rozhodl jsem se tato témata ukázat pomocí imaginace a umění, aby to působilo terapeuticky, protože i pro mě je umělecká tvorba jediná cesta, jak v tomhle šíleném světě přežít. Byl bych rád, kdyby Veřejně prospěšné práce přispěly ke vzniku nových komunit. Nechtěl jsem natočit politickou ani aktivistickou agitku, ale film, který má inspirační a motivační potenciál.

Jak jste dospěl k formální podobě snímku, který je kaleidoskopickým přehledem velmi různorodých postav?

Byla to velká výzva, protože jde o můj první celovečerní snímek, nikdy jsem nedělal podobnou práci v takovém rozsahu. Výsledek je zásluhou střihačky Kateřiny Krutské Vrbové. Já jsem měl vybrané postavy a věděl jsem zhruba, jak dlouho budeme natáčet, ale neměl jsem třeba dramaturgicky vymyšlený začátek a konec. Dva roky jsem točil a zároveň jsem přinesl do střižny desítky hodin archivních materiálů různých pouličních aktivit. Použili jsme toho nakonec jen velmi málo, ale snad jsme tím ukázali, co všechno je na ulici možné. Natáčeli jsme i na stavbách nebo v různých developmentech, byli jsme u výběrových řízení na umění ve veřejném prostoru, ale nakonec z toho ve filmu nic není, protože jsme nechtěli ukazovat tu nudu, bavit se o statistikách a s někým donekonečna diskutovat. Rozhodli jsme se naopak zaznamenat, jak se k těmto problémům stavějí lidé, kteří jsou citliví ke společnosti i veřejnému prostoru a jejichž práce mě nabíjí pozitivní energií.

Na podobě snímku má velký podíl také dramaturg a spoluscenárista Hynek Trojánek, který dlouhodobě monitoruje veřejný prostor a nashromáždil archiv pražského urban artu posledních dvou dekád. Hynek nám spravuje i účet na instagramu – rádi bychom totiž z webu filmu a z přidružených sociálních sítí časem vytvořili mezinárodní platformu pro sdílení umění ve veřejném prostoru. Nepůjde ovšem o žádný gentrifikovaný kýčovitý ­street artíček, ale o díla a akce reagující na společenské problémy.

Angažovanému umění se věnujete už dlouho – jak se bráníte tomu, abyste nevyhořel? A co děláte pro to, aby vaše tvorba neoslovovala jen podobně smýšlející?

V případě tohoto snímku jsme zvolili dost „popíkový“ jazyk, není to formálně nijak experimentální dílo, ačkoli ukazuje poměrně avantgardní a experimentální přístup k výtvarné tvorbě. Chtěli jsme totiž ukázali, že umění nemá být pro uzavřenou skupinku lidí. Neukazujeme díla určená pro galerijní bublinu, ale tvorbu ve veřejném prostoru, která interaguje s lidmi. A v tu chvíli je jedno, jestli to označíme za umění. Kdo by tak definoval procházku, na níž skupina lidí na brownfieldu vztyčí stožár? Mnoho lidí v tom vůbec nerozpozná prvek performativního nebo uměleckého happeningu, což mi přijde v pořádku. V mém utopickém světě by nemělo záležet na tom, zda je někdo umělec, či ne. Důležité je tvořit něco společně, a když při tom použijeme umělecké prostředky, tak fajn, ale jde hlavně o kolektivní prožitek. Takové silné momenty dokázali zprostředkovat umělci, které jsem natáčel, a svým filmem bych je chtěl vytvořit i já. Přál bych si vzbudit pocit, že spolu můžeme něco dělat, a i když třeba nezměníme hned svět ani nevyřešíme konkrétní problém, dává to smysl už jen kvůli tomu psychoterapeutickému efektu.

Proměnila se nějak scéna aktivistického umění ve veřejném prostoru během posledních dekád?

Mám dojem, že angažovaného umění v ulicích Prahy ubývá. Sice jsem při rešerších narazil na mladé lidi, kteří se mu věnují, ale obecně je těch aktivit docela málo. Bavím se o tom i s kolegy z uměleckého provozu z celé Evropy a podobné je to i jinde. Jen fabulujeme proč – možná pro mladou generaci nemá význam tvořit na ulici, protože za to nedostanete lajky. Sice se tam můžete konfrontovat s lidmi a získat od nich zpětnou vazbu, ale pokud tu věc nemáte opravdu dobře zdokumentovanou a není pak ohodnocená na internetu, pro hodně mladých lidí, kteří se sociálními sítěmi vyrostli, nemá dostatečnou hodnotu. Pro ně není zadostiučiněním, když jejich umění zůstane ve městě x měsíců, ale když bude mít velký dopad na sítích. Je mnohem jednodušší dělat aktivismus online než venku. A pokud už něco děláte na ulici, stejně musíte věnovat spoustu času marketingu, aby ten projekt byl dostatečně vidět na internetu, protože jinak de facto neexistuje. Navíc ve městech přibyla sledovací technika, což možná pro někoho může být demotivační, ačkoli Prahy se to netýká tolik jako třeba Londýna.

A jak to vnímá samotná nastupující umělecká generace?

Teprve se na rozhovory s mladými umělci chystám, protože na toto téma připravujeme výstavu a knihu. Ale během filmových a výtvarných workshopů jsem vypozoroval, že zatímco děti jsou otevřené čemukoli, nebojí se jít ven a kravit, teenageři se už většinou tváří jako dospělí – mají pocit, že ve městě se přece divný věci nedělají. Přijde mi, že žijí ve škatulkách, a je docela těžké je z nich dostat – a to je jim třeba teprve patnáct.

Není to i tím, že na takové workshopy chodí především děti s určitým kulturním a sociálním kapitálem? Možná se k urban artu mohou dopracovat spíš ti, kteří se věnují třeba pouličním sportům, a ne primárně umění?

Bude to znít asi trochu boomersky, ale ve veřejném prostoru je vidět, že se v něm děti a dospívající pohybují jinak než dřív. Dnes v parku nevidím bunkry a kmeny stromů ošoupané od šplhání. Všichni jsou na oplocených hřištích s bezpečnostní odpruženou podlahou a ani to pouliční skejťáctví už možná není tak cool. Současná mladá generace tráví čas spíš ve skateparcích, v bezpečném prostoru, který je pro skejtování určený – kdežto jinde se to dělat nemá –, kde si nasadíte helmu a rodiče si vás v šest vyzvednou. Nejlepší je na tom všem ale právě to psychogeografické cvičení, kdy hledáte zábradlí, zídku nebo divnou stěnu, na které se dá udělat wallride na BMX nebo zagrindovat na skatu. Je to úžasný zážitek, a navíc využíváte městské prostory úplně k jinému účelu, než k jakému byly zamýšleny. Proto tyhle sporty připomínají do jisté míry umění, protože kreativně ohledávají město. Na workshopech jsem ale navrhoval, že natočíme „skejťácký video“, a nikomu z těch teenagerů to nepřipadalo cool. Ale třeba sprejování má pro ně pořád punc adrenalinového zážitku a ilegality.

Napadá vás nějaký příklad artwashingu či komercializace umění ve veřejném prostoru, který považujete za problematický, vedle těch nejznámějších, jako jsou práce Davida Černého nebo Pasty Onera?

Existují třeba luxusní hotely a apartmány, kde si zaplatíte ubytování rovnou i s uměleckým zážitkem, protože jsou plné uměleckých děl a designového vybavení. Umění se v tu chvílí stává dekorací v krátkodobých pronájmech nebo drahých hotelích, které v daném místě navyšují ceny nájmů a mění složení obyvatel. Pro mě je důležité přemýšlet, v jakém kontextu moje umění cirkuluje. Každé umění je politické, a to dekorativní kolikrát ještě víc. Všechny ty lesknoucí se nahé ženské a další kýčovité sochy ve veřejném prostoru nejsou jen umělecké objekty, ale také reklama na kapitalismus. Neříkají nám vůbec nic nového, jen potvrzují, že tu má někdo spoustu peněz, a mohl si tak nechat postavit tuhle sochu bez ohledu na názor ostatních. Tvůrci takových děl jsou součástí politické propagandy.