„Buďto nové umění bude proletářské, nebo nebude vůbec.“ Věta dožívající se tohle jaro sto tří let čekala jen krátce na své popření, a než se tak stalo, stačila pod sebe vtáhnout řadu dodnes živých (?) předpokladů a představ. Postavit se za práva vykořisťovaných. Pěstovat dělníkův vkus. Cítit se zplnomocněn třídou pracujících k dalekosáhlým vizím. Propůjčit vlastní tvorbě nadosobní morální záštitu. Zobrazit a prostředkovat proletářskou zkušenost. Změnit svět. Přebudovat skutečnost. Bavit. Vzdělávat. Kritizovat. Burcovat. Nenávidět. A solidarizovat. Věřit a sloužit. Tvořit a doufat. Dvacet meziválečných let se věřilo, že svět prochází převratnou a nevyhnutelnou proměnou, aby po­­skytl proletariátu lepší místo pro život. Věřilo se s přesvědčením i pod vlivem doby. Věřilo se hromadně, programově, navenek i v soukromí. Věřily davy a věřili jednotlivci. A svět se změnil, ale jinak.

Ve jménu nového, proletářského umění děly se pozoruhodné věci. Chlapec z měšťanské rodiny opouští bezpečí domova a ukládá si poznat, jak žijí a cítí proletáři. Kluk z dělnické periferie sní o tom, že vyloupí loď průmysl­níka, aby za utržené peníze opatřil milence kožich. Mladí umělci argumentují marxismem a opájejí se svody velkoměsta. Všechno je to pochopitelné. A všechno se stupňuje a komplikuje. Potom na konci dvacátých let napíše Jindřich Štyrský: „Důsledné slučování duchů revoluce s revolučními duchy v umění považuji za pošetilost a za zbytek reakcionářství nejen politického, ale i uměleckého. Je to negativní obrázek vlasteneckých rájů. Nezáleží na tom, je­-li básník kamelotem Rudého práva, nebo československým generálem, ač je si to těžko představiti. Skutečný básník stojí vždy stranou politických štvanic a machlů. Revoluce si vždy přivlastňuje básníky až ex post. Nechci přirozeně z celku stanoviti pravidlo, ač historie, včerejšek i přítomnost dokazují, že obyčejně nejvyspělejší revolucionáři, politikové, sociologové a národohospodáři, kteří mají pro dnešní život význam, byli vcelku největšími reakcionáři v oblasti umění.“ I to je pochopitelné.

V důsledku hospodářské krize na počátku třicátých let ožily staré předpoklady. Ale historie se neopakuje. Proletářské ­umění se obrací v umění proletariátu. Profesionální umělkyně Marie Majerová je skeptická: „Kdo se dře osm hodin denně, nemůže spisovat; chce­-li spisovat, nesmí dřít osm hodin denně.“ Ale sazeč Státní tiskárny Jan Noha pracující osm hodin denně spisuje verše. Ve své prvotině běžící pás (1932), tištěné fonetickým pravopisem a malými písmeny, líčí sociální nerovnost, vykořisťování dělníků, stávky a demonstrace, policejní razii na politické schůzi, pouliční zákrok proti hladovějícímu. Přál by si, aby jeho slova vedla k činům: „bude­-li cesta tvá / cestou boje, / tak nechoď bosíma nohama / po rozžhavené zemi / a holíma rukama / do slunce nesahej, / vikasej rukávi – / svoje tvrdé dlaně / nacpi si ocelí – a vrhni se už na ně // zanech / těch koktavích řečí, / které / jen oddalují boj / a plácni po hubě / prvního řečníka, / kterí bi s tribuny víše / lohtal tvé uši / pápěrkou silných slov“. Zbývajících osm veršů zabavila cenzura.

V artikulaci třídní nenávisti předčil Nohu kladenský učitel Václav Pekárek, který pod „proletářským“ pseudonymem Pavel V. Kovář vydal sbírku slovo o nenávisti (1934), rovněž tištěnou malými písmeny. Básně sestavil z obrazů křiklavých společenských kontrastů a proložil je odkazy k tragickým událostem. V básni soumrak zmínil pád nedostavěného obchodního domu Jakesch v ulici Na Poříčí 9. října 1928, při němž zahynulo čtyřicet šest dělníků a dvacet tři bylo vážně zraněno. V básni neštěstí v oseku vzdal hold sto čtyřiceti dvěma obětem výbuchu metanu na dole Nelson III mezi Osekem a Duchcovem 3. ledna 1934. Skutečnost viděl přísně dialekticky: „k baru jede auto / auto bankéře / krise hučí / buší na dveře // auto je věc krásná / jako úsměv milé / páku smáčkneš / jedeš / jedeš dlouhé míle / ale v rukou / buržoů / a kořistníků / v rukou imperialistů / loupežníků / proměňuje tváře / proměňuje lidi / buržoa se nikdy / nezastydí / mzdy dělníků / neustále snižuje / renty svoje / nekale zvyšuje // závod se rozrůstá / plné pokladny / dělníci putují / v plicní poradny“.

K popisu současného světa slovo proletariát nikdo nepoužije. Máme k dispozici jiné, podobně znějící slovo, které však sotva označuje společenskou třídu, spíš síť jednotlivců rozmanitých dispozic, kteří pociťují ztrátu společenského statusu a kterým hrozí ztráta identity. Představte si to: Organizujeme se v místních odbočkách Prekarkultu, které pravidelně pořádají večery prekariátu, na nichž lze zhlédnout jednoaktovku Poslední faktura nebo scénický obraz Svobodná matka v podání michelské tělocvičné jednoty. Básně se píší o propuštěných zaměstnancích, zásazích exekutorů, nevyplacených mzdách, uzavřených dolech a střetu bývalých horníků s úřadem práce. Vidím úsměvy i úšklebky na vašich tvářích. A slyším ty z vás, kteří jsou povahy mírné a ovládli se, pronášet větu, kterou bývá zahajován nesouhlas: „To se přece nedá takhle říct…“

Autor je literární kritik.