Mnohá média, včetně těch mainstreamových, se už i v Česku snaží šířit povědomí o feminismu a pomáhat ženám v jejich boji za rovnost pozic ve společnosti. Na Radiu Wave byla nedávno k poslechu audioverze knihy Feministkou snadno a rychle (2023) od socioložek Lucie Jarkovské a Kateřiny Liškové neboli Dua docentky. Česká televize zase v sekci iVysilání nabízí ke zhlédnutí minisérii Potížistky, která představuje ženské hrdinky a průkopnice z různých oborů. Zato v oborových komorách, stále vedených převážně staršími muži, nejspíš stále nepochopili, o co jejich kolegyním vlastně jde. Příkladem je situace, kdy se uskupení Architektky snažilo vést s vedením České komory architektů diskusi o genderové otázce a rovných příležitostech, načež představenstvo komory zavedlo novou kategorii v České ceně za architekturu – Cenu Aleny Šrámkové udílenou za projekty, na kterých se zásadním způsobem podílela žena.

Co to vypovídá o kondici tuzemské architektonické scény v době, kdy na vysokých školách architektury a příbuzných oborů studuje více žen než mužů? A jak se v těchto podmínkách daří architektkám budovat kariéru? Nejen tomu se věnuje kolektivní publikace Ženy v architektuře s vysvětlujícím podtitulem Kritická studie a genderové analýzy českého architektonického prostředí po roce 1945.

Rovnost stále uniká

Kniha je výstupem výzkumného projektu Architektura (ž.), který probíhal v letech 2021 až 2024. Publikaci předcházel vznik stejnojmenné webové databáze, jež shromažďuje informace o významných ženách v oboru architektury a dějin architektury v druhé polovině 20. století (viz rozhovor v A2 č. 4/2024). Za koncepcí projektu stojí Klára Brůhová a Helena Huber­-Doudová, které jsou zároveň editorkami publikace. Na jejím obsahu se ale podílela i řada dalších badatelek. Jednotlivé eseje jsou psány v intencích kritické teorie, ale závěry si nenárokují normativní platnost, spíše jde o dekonstrukci obvyklých představ o objektivitě vědeckého zkoumání a snahu definovat pozici žen v architektonickém procesu a vzdělávání. Autorky se snaží upozornit na problematiku kánonu po staletí utvářeného bez ohledu na gender jako analytickou kategorii.

Publikace obsahuje sedm esejů s následujícími – výmluvnými – názvy: Mlčení o genderu, V zajetí „bezženské“ historie?, Rovnost, která stále uniká, Stále především ženami, Nedokončená emancipace, Feministická profesní skica a (Ne)viditelné architektky. Texty doplňuje bohatý obrazový materiál přibližující díla tuzemských architektek.

Pátrání po ženách

Petra Hlaváčková ve svém příspěvku poukazuje na to, že historii oboru psali především muži, a tak v ní zcela chybí ženská zkušenost a gender jako konstruktivní prvek. Klára Brůhová upozorňuje na problematiku kánonu a jeho domnělé objektivity. Vybízí, abychom ho nenahlíželi jen skrze exponované „tvůrce­-hrdiny“ a začlenili do něj i osobnosti žen, které často na projektech spolupracovaly. Architektura totiž není jen dílo samotné, ale měli bychom do ní zahrnout i specifické podmínky jejího vzniku. Absenci informací o tvůrkyních a autorkách Brůhová dokazuje analýzou sylabů vysokých škol architektury. Mery Pepchinski, jediná zahraniční autorka, pak zkoumá možnost uplatnění žen v architektuře v rozděleném Německu. Zatímco ve Spolkové republice očekávali, že žena bude zejména pečovat o domácnost, na východě se vydali cestou profesní rovnoprávnosti žen a mužů.

Denisa Nečasová zkoumá dobový tisk a to, jak konstruoval významy, které pak ovlivňovaly normativní myšlení i pozici žen v architektuře. Karina Hoření a Barbora Vacková osvětlují, že se architektky po náročné práci v projekčních ateliérech musely vypořádávat s druhou směnou v domácnosti. Socialismus sice nabízel ženám pevná stabilní místa a také určitou kolektivní péči o děti, problém druhé směny to však zcela nevyřešilo. Zároveň je ovšem třeba všímat si i spolupráce manželských či partnerských párů. Helena Huber­-Doudová nastiňuje pozici žen v hlavních projektových ústavech včetně toho, jak se jim dařilo či nedařilo, stoupat v pracovní hierarchii na pracovišti. Zároveň je však nutné mít na mysli, že pojem architektonického díla se mění v čase a v závislosti na společenském vývoji a na tomto základě se proměňují i očekávání a role spojené s prací v oboru. Na závěr se Šárka Malošíková detailněji zaměřuje na několik autorek, kterým se podařilo uspět a dostat se do všeobecného povědomí, jako jsou Helena Jiskrová, Alena Šrámková nebo Věra Machoninová. Poukazuje přitom na specifika architektonické praxe, kde o získání zakázky nerozhoduje pouze talent a nasazení zpracovatelů, ale také jejich sociální kapitál.

Poučení z historie

Nastíněná zjištění (získaná mimo jiné prostřednictvím výzkumných rozhovorů a dotazníků) asi mnohé z nás nepřekvapí – a netýkají se pochopitelně jen žen v oborech architektury a stavitelství. Je však dobré si všechna úskalí a specifika připomenout a analyzovat je. Jen tak lze nastínit alternativy, které povedou k potřebné změně. Tuto funkci publikace bezesporu plní. Zároveň její dvoujazyčná podoba svědčí o ambici zapojit se do širší diskuse o poválečném vývoji ve střední Evropě. Co ale z historické zkušenosti vyplývá? Především to, že jsme se moc neposunuli. Obor stále ovládají muži, kteří nastavují podmínky dle zažitých výkonnostních stereotypů, do kterých ženy především v období mateřství těžko zapadají. Běžnou praxí se pak stává spolupráce s partnerem ve vlastním malém studiu. Návraty do větších kanceláří, které mají šance dosáhnout na větší zakázky, jsou velmi problematické, protože žena po mateřské se v hierarchii kanceláře obvykle rapidně propadá.

Nedostatečná inkluzivnost je bezesporu i generační záležitostí – stále přetrvává étos devadesátých let, kdy se rodil sociální kapitál, ze kterého řada aktérů čerpá dodnes. Drobné pozitivní změny nastaly, ale je potřeba postavit se za další zlepšení. Naše předchůdkyně sice své role nakonec zvládly, ale zároveň často uváděly, že okolnosti braly jako nutnou danost, v čemž bohužel vidíme předobraz dnešní situace. Nepřehlížet nerovnosti – tak se jeví hlavní poučení z historického výzkumu autorek Žen v architektuře.

Autorka je architektka a umělkyně.