Orientace je „určení směru, rozpoznání vlastního místa, polohy, v přeneseném smyslu zaujetí postoje či zaměření“, vysvětluje Wikipedie. Orientovaný člověk by také měl vědět, kdo je – nikoli existenciálně, to je poněkud obtížnější zadání, ale fakticky, měl by si být jistý místem, časem i situací. Ve snech nebo při intoxikaci často dochází k částečné či úplné ztrátě orientace a asi víte, jak málo to bývá příjemné a jaká úzkost s tím může být spojena. Člověk dezorientovaný v terénu je někdo, kdo se ztratil, bloudí, neví, kam jde ani kam dojde.

Jednou jsme se při výjezdu v rámci psychoterapeutického výcviku ztratili na pěším výletě v jihočeské krajině. Mapy a navigace v mobilu ještě neexistovaly. Dostali jsme se do jakýchsi mokřadů, prodírali se houštím, postupovali mýtinami plnými pokácených stromů, kráčeli přes pole a louky. Někteří se chtěli rozdělit a vydat jinudy, jiní přebírali a zase ztráceli vůdcovskou roli, kdosi byl bezradný. Ušli jsme mnoho kilometrů a nakonec nás museli odvézt zpátky auty. Byl to psychologicky zajímavý zážitek. Naštěstí proběhl uprostřed civilizace. Kam jsme ale tehdy vlastně šli, už si nevzpomínám.

Převedeme­-li věc do prostředí politiky, jako dezorientovaný se mi v ní jeví takový člověk, jehož názory se odlišují od…