Orientace je „určení směru, rozpoznání vlastního místa, polohy, v přeneseném smyslu zaujetí postoje či zaměření“, vysvětluje Wikipedie. Orientovaný člověk by také měl vědět, kdo je – nikoli existenciálně, to je poněkud obtížnější zadání, ale fakticky, měl by si být jistý místem, časem i situací. Ve snech nebo při intoxikaci často dochází k částečné či úplné ztrátě orientace a asi víte, jak málo to bývá příjemné a jaká úzkost s tím může být spojena. Člověk dezorientovaný v terénu je někdo, kdo se ztratil, bloudí, neví, kam jde ani kam dojde.

Jednou jsme se při výjezdu v rámci psychoterapeutického výcviku ztratili na pěším výletě v jihočeské krajině. Mapy a navigace v mobilu ještě neexistovaly. Dostali jsme se do jakýchsi mokřadů, prodírali se houštím, postupovali mýtinami plnými pokácených stromů, kráčeli přes pole a louky. Někteří se chtěli rozdělit a vydat jinudy, jiní přebírali a zase ztráceli vůdcovskou roli, kdosi byl bezradný. Ušli jsme mnoho kilometrů a nakonec nás museli odvézt zpátky auty. Byl to psychologicky zajímavý zážitek. Naštěstí proběhl uprostřed civilizace. Kam jsme ale tehdy vlastně šli, už si nevzpomínám.

Převedeme­-li věc do prostředí politiky, jako dezorientovaný se mi v ní jeví takový člověk, jehož názory se odlišují od těch mých. Kdyby se zorientoval, zamířil by stejným směrem jako já. Odchýlit by se mohl jen malinko a spravilo by to jemné pohrození prstíkem, které by ho opět vrátilo na správnou cestu. (Moje názory jsou přece naprosto výtečné a racionální a mělo by je sdílet – kolik? Osmdesát procent by stačilo, anebo víc?) Ale tak to bohužel nefunguje. Lidé energicky rázují do různých stran jako slepí a hluší a na žádné dobře míněné rady, varování ani výtky nereagují. Vědí alespoň, kam se chtějí dostat?

Jeden člověk z naší vesnice kdysi dobyl v lese pařez, hodil si ho na záda, tím švihem se ale tak roztočil, že se zamotal a vydal se na opačnou stranu, načež vyšel za kopci na druhém konci lesa. Evidentně věděl, kam chce dojít, ale nějak mu to nevyšlo.

Kam chceme dojít politicky, zůstává více než nejasné. Naskýtá se otázka – jsou všichni ti příznivci těch nejrůznějších fašistů, komunistů a nacistů opravdu jen popletení, nebo docela dobře vědí, co chtějí? Lidé, kteří volili a milovali Hitlera, si ovšem sotva přáli spatřit obraz Německa v květnu 1945, tak radostně rozkvetlou zem si přece jen asi nepředstavovali. Příznivci diktátorů ale příliš nehledí do budoucnosti, žijí teď a tady, jak se také doporučuje v některé duchovní literatuře.

Osoby, které bloudily, se dříve ptaly na cestu. Dnes už je to stále méně možné – třeba v Praze vám už léta nikdo nic nepoví. Nejspíš taky nikdo nic neví. Spoléháme se jen na techniku, ta ví všechno. Jako metafora to ovšem působí poněkud zlověstně. Ubíráme se někam, kde má být ještě větší blahobyt, více pohody, zábavy a svobody (nebo svévole?), méně utrpení a všechno to bude řízeno spolehlivě, vědecky a strojově. Lidé se chovají, jako by tomu věřili, ale na přímou otázku by pravděpodobně odpověděli, že všechno bude už jenom horší.

Opravdu se nějak ztrácíme. Sami sobě, druhým, světu. Americký prezident ukazuje, že kola zmatku se dají roztočit do nevídaných turbulencí. Kdekdo cítí závrať jak na horské dráze. Kam se vydat, abychom neztratili všechny směry, abychom se nevynořili na kraji propasti? Nevím. Snad jen hodně se ptát a také dávat odpovědi těm, kdo se ptají nás, a neříkat jen, že to tu neznáme, že tu ani nebydlíme, že nevíme nic a nikdy jsme nic nevěděli.

Autor je literární historik a kritik.