Když jsem se loni zamýšlel, kam půjdu „slavit“ 17. listopadu, Bedřiška – jedno z mých nejoblíbenějších míst – byla jasnou volbou. Jen pár dní před takzvaným svátkem svobody a demokracie totiž na Bedřišku místní radnice poslala bagry, aby během bleskové a překvapivé akce v brzkých ranních hodinách srovnaly se zemí několik domů i přes to, že byly v poměrně dobrém stavu a některé z těchto dvojdomků také částečně obydlené. Přitom právě schopnost rezistence vůči arogantním mocenským projevům a síla místní komunity jsou obdivuhodné a svou podstatou naplňují funkční demokratické principy.

Žít spolu

Bývalá hornická osada, nacházející se v jedné z centrálních částí města Ostravy v obvodu Mariánské Hory a Hulváky, je místem s bohatou historií, kde obyvatelstvo dlouhodobě usiluje o důstojné podmínky k životu. V průběhu devadesátých let se stala izolovanou, sociálně vyloučenou lokalitou s mnoha typickými problémy, ovšem její následný vývoj je mnohem komplexnější a Bedřiška inspiruje urbánní aktivity v Česku i zahraničí (viz text Ostrava pro „slušné“ v A2 č. 16/2018).

Zdejší lidé vybudovali ve stínu dlouhodobého nezájmu městského vedení a navzdory snaze o jejich vystěhování pevnou a semknutou komunitu. Bedřiška je v tuzemském kontextu výjimečná i tím, že zde žijí pospolu zástupci majority i Romové, a ačkoli ji tak řada komunálních politiků označuje, nelze ji v současnosti považovat za takzvanou vyloučenou lokalitu. Sociální problémy pro tato sousedství typické se místním daří společně, otevřeně a demokraticky řešit. Osadu považují za svůj domov a pod heslem „Zůstaneme a společně přeměníme“ již řadu let aktivně pečují o své domy i veřejný prostor. Důležitým bodem nejen zdejšího společenského a kulturního dění se stalo komunitní centrum, jež pomáhá dětem i dospělým.

Příběh Bedřišky by měl zajímat nás všechny, protože přináší zprávu o možnostech, jak si poradit se stále narůstajícími sociálními problémy, které se už dlouho netýkají jen těch nejchudších. Bedřiška ukazuje, že společná práce na zlepšování životního prostředí či pokojné soužití různých společenských vrstev, etnik a národů není žádná utopie, ale přirozená lidská potřeba, kterou je „jen“ důležité v určitý moment pochopit a podpořit, aby se mohla posléze sama rozvíjet a inspirovat další místa.

Příklad pro všechny

Bedřiška je místo, které svým charakterem neživí strach a předsudky a kde tolerance a respekt nejsou jen prázdná slova, ale běžná praxe. Zastupitelstvo obvodu se však dlouhodobě snaží tuto příkladnou komunitu rozložit a s odvoláním na špatný stav domů všechny vystěhovat. Kolonie má ale hodnotu, která se nedá nahradit novými domy ani přestěhováním „do lepšího“: hodnotu sociální, komunitní i lidskou. Proto je důležité, aby její budoucnost byla projednávána podrobně, otevřeně a společně, s velkou mírou porozumění pro významný přesah lokální problematiky. Za zmínku stojí i její architektonická jedinečnost. Příkladem je třeba projekt studia re:architekti, který před několika lety v zájmu revitalizace a dostavby kolonie vznikl na objednávku města Ostravy. Projekt vyzdvihuje cenné pozůstatky charakteristické hornické architektury a silný genius loci osady.

Bývalý primátor Ostravy Tomáš Macura (ex­-ANO) si byl dobře vědom toho, jak výjimečná Bedřiška je a jak inspirativní by tak Ostrava mohla být pro mnoho dalších míst, která se s hlubšími sociálními problémy a chudobou též dlouhodobě potýkají. Prvním předpokladem úspěchu při řešení problematiky sociálně vyloučených lokalit je (nejen podle něj) silná místní komunita lidí, kteří sami chtějí lokalitu zlepšovat: „Pokud máme v Ostravě takto ojedinělý příklad takové komunity, bylo by mrhání energie, kdybychom to ignorovali a její obyvatele pak rozeseli do zbytku města.“

Klíčem tedy zjevně není ani tak množství peněz, které by se do vyloučených lokalit a jejich obyvatelstva mělo investovat, ale hlavně otevřená komunikace, schopnost pochopení a budování dlouhodobých vztahů. Jak mezi lidmi a místy, kde žijí, tak mezi místními samosprávami a jejich občany. Eva Lehotská, jedna z vedoucích postav bedřišské komunity, ve filmu z cyklu Architektura soužití (2020) tvrdí: „Když budete říkat lidem, co dělají špatně a co mají dělat, protože to víte líp a máte plán, tak to je cesta do pekel. Vždy to musí jít odspodu, od lidí. Jinak tam můžete nalít miliardy a nestane se vůbec nic. Lidi se nepohnou, protože to není jejich nápad, jejich věc, kterou by si vzali za svou,“ vysvětluje. „My na Bedřišce ukazujeme, jak lze uspět i s minimálními náklady a že je možné se tak zařídit i v jiných lokalitách.“

Zní to prostě a naše zkušenost je stejná. Bedřišce i dalším „vyloučeným“ lokalitám se již delší dobu věnujeme s uměleckým kolektivem Artyčok.TV, s Architekty bez hranic a Mobilní architektonickou kanceláří MAK!. Hledáme možnosti, jak prostřednictvím architektonických a uměleckých nástrojů či znalostí můžeme přispět k lepším mezilidským vztahům a k posilování společenské soudržnosti. Všude mají místní lidé potřebu a touhu se svým domovem, společnými prostory a vzájemnými vztahy něco významného udělat, ovšem potřebují zároveň cítit a slyšet, že jsou jejich potřeby vnímány a místními politiky brány v potaz. Nemohou se cítit vytlačovaní na okraj zájmu, což je ovšem nejběžnější praxe, jež problémy prohlubuje a mimo jiné se i ekonomicky prodražuje.

Obecně se v naší zemi lidé stále více propadají do chudoby a sociálně vyloučených lokalit přibývá, navzdory všem možným represivním opatřením. Potřebujeme tak začít pracovat na smysluplném řešení z úplně jiného konce. Není možné nikoho přesouvat z místa na místo a nechat ho přežívat v neustále vykořeněném stavu. Je nutné pochopit, na základě čeho si lidé v různých lokalitách vytvářejí pocit sounáležitosti a domova a dále tyto znalosti rozvíjet.

Rakouský architekt Alexander Hagner, stojící za řadou velice úspěšných sociálně prospěšných projektů, hovoří primárně o nutnosti proměny vnímání okolního světa z ME na WE. Tato přesmyčka v sobě skrývá stejně jednoduchou zprávu a poznání, které známe i z Bedřišky, kde se obyvatelé v bodě zlomu (v době, kdy byly sociální problémy nejtíživější) rozhodli začít všechny těžkosti řešit společně, dokud nedojdou k uspokojivému konsenzu pro všechny. Není to úplně snadné, protože je nutná vyšší míra pochopení a nasazení pro druhé, ale je to pravděpodobně jedna z mála cest, po které bychom se měli vydat, pokud máme uchovat to, co nám ještě zbývá z demokracie.

Boj pokračuje

Pokud odkaz a ideály 17. listopadu někde ještě doopravdy žijí, je to právě mezi obyvatelkami a obyvateli Bedřišky, jak dokazuje i masivní vlna podpory, které se jí v posledních týdnech dostalo z mnoha koutů republiky i zahraničí. Bedřiška zatím není dojemným příběhem se šťastným, nicméně ještě ani s nešťastným koncem. Je především ne­­utuchajícím a statečným bojem mnoha lidí za důstojný život, který stále nekončí. Všichni si přejeme, aby byla naše společnost zdravá a prospívala. Jestliže jsme díky Bedřišce měli možnost objevit lék, proč bychom se ho měli zbavovat? Přejme si naopak svět, v němž Bedřiška stojí a žije. Přejme si svět, ve kterém je Bedřišek mnohem víc.

Autor je umělec a člen kolektivu Artyčok.TV.

Článek vychází z textu pro výstavu Umění aktivismu v GHMP, psaného s Kateřinou Vídenovou a Adamem Wlazelem.