Je potěšující, že množství českých překladů klasických děl středověké arabské literatury konstantně narůstá. Mezitím se však již některé tituly přeložené v poněkud vzdálenější minulosti hlásí o nová vydání, ať už pro jejich obtížnou dostupnost, nebo kvůli nutným aktualizacím. Vybrat pro reedici knihu největšího středověkého cestovatele Ibn Battúty byla rozhodně dobrá volba.

Není náhodou, že v porevoluční době byly z arabské klasiky znovu vydány především překlady Ivana Hrbka v rámci proslulé řady Živá díla minulosti nakladatelství Odeon. Překlad – či dle zbožných muslimů výklad významu – Koránu vyšel po roce 1989 opakovaně v dotiscích, reedicích i zcela nových vydáních. Výrazně upraveného a rozšířeného vydání se v roce 2011 dočkal překlad Ibn Tufajlova filosofického románu Živý, syn Bdícího, jenž údajně inspiroval Daniela Defoea k napsání Robinsona. Třetím z nově vydaných Hrbkových překladů je právě Ibn Battútův cestopis. Původně vyšel už v roce 1961, a pod stejným všeříkajícím názvem Cesty po Africe, Asii a Evropě vykonané v letech 1325 až 1354 jej v mírně revidované podobě vydalo nakladatelství Argo. Nově je součástí i překladatelův medailonek, jenž připomíná legendu československé orientalistiky, islamologie a afrikanistiky.

Ať cestují

Cestování hrálo v muslimském prostředí historicky velmi důležitou roli. Arabové odpradávna cestovali za obchodem a sám prorok Muhammad se v jinošských letech účastnil obchodních karavan směřujících z Arabského poloostrova do Sýrie. Po vzniku islámu se stalo také úctyhodnou činností cestovat za poznáním. Dle známého hadíthu Muhammad nabádal muslimy, ať cestují „za věděním třeba až do Číny“. Islám také předepisuje věřícím pouť do posvátné Mekky, k níž se záhy přidaly i poutě na další nábožensky významná místa, zpravidla spjatá s různými lokálními světci či s imámy, které uctívají šíitští muslimové. Motivací k cestování pro Ibn Battútu bylo zároveň náboženství, poznání i obchod, respektive ryze profánní či politické záležitosti. Najdeme u něj ovšem i jeden další, v jeho době poněkud atypický důvod, jímž je sama láska k cestování. Motiv „cestování pro cestování“ jej v mnoha ohledech přibližuje současným mladým backpackerům, včetně toho, že předal zážitky z cest publiku v poutavé formě odpovídající soudobé mediální praxi. Jak vtipně poznamenala jedna recenzentka, Ibn Battúta byl „travel blogger ze 14. století“.

Muhammad ibn Abdalláh ibn Battúta (1304–1368/1369) se narodil v marockém Tangeru do rodiny učenců berberského původu a stal se znalcem islámského práva a soudcem. V rané dospělosti se, jak se na muže jeho vzdělání a postavení slušelo, vydal do Mekky. Neplánovaně však zůstal na cestách téměř čtvrt století a bezprostředně po návratu do vlasti si cestování raději ještě o dalších pět let prodloužil. Projel územím 44 dnešních států od Mali na západě po Čínu na východě, od Ukrajiny na severu po Tanzanii na jihu. Z Evropy ovšem poznal jen její „okrajová území“ – Krym, Konstantinopol, Sardinii a tehdy ještě muslimy ovládaný jih Španělska. Během svých cest na hřbetech koní a velbloudů, na různých vozech a tu a tam i na lodích urazil přes 120 tisíc kilometrů, tedy násobně více než na Západě proslulý Marco Polo. Procestoval většinu světa islámu a navštívil i území „nevěřících“, ať již v Evropě, nebo v daleké východní Asii. Setkal se s více než padesáti lokálními vladaři, celých šest let pak pobýval u dvora vládce indického Dillí, kde zastával funkci vrchního soudce. O tom všem podal podrobnou a velice barvitou zprávu, kterou nadiktoval sekretáři marockého sultána Muhammadu ibn Džuzajjovi. V dobovém duchu nesl text okrášlený název Dar pozorovatelům zvláštností zemí a podivuhodností cest. Mezi muslimy se však záhy ustálil jednodušší název Rihla, v arabštině výlet, cesta, ale také cestopis.

Člověk plný protikladů

Nabízí se otázka: procestoval Ibn Battúta opravdu vše, o čem kniha pojednává, nebo jde jen o informace z druhé, třetí, čtvrté či dokonce páté ruky, jak bylo v dobách před ním i po něm zcela běžné? Autenticita autorova líčení byla ještě za jeho života a i několik století poté vícekrát zpochybňována. Ačkoliv se samozřejmě dopustil mnoha omylů a zkreslení, na svoji dobu jde o mimořádně poctivé a hodnověrné dílo podávající realistický popis tehdejší (nejen) muslimské společnosti, z nějž odborníci čerpají dodnes. Jak uvádí Hrbek v obsáhlé předmluvě, jako fiktivní lze s poměrně značnou mírou spolehlivosti pro časové i narativní nesrovnalosti odmítnout pouze jeho návštěvu města Bulgar na Volze. Naopak o jistých místech, ať už v subsaharské Africe, nebo jihovýchodní Asii, psal jako první a jeho informace byly později potvrzeny. Některé reálie popsané v knize potvrdili jako pravdivé na základě archeologických nálezů až moderní badatelé. Srovnáme­-li Ibn Battútovu Rihlu s velmi populární knihou Cesta kolem světa (první český překlad je již z 15. století) jeho současníka a „křesťanského protipólu“ Jana z Mandevillu, je zřejmé, že se pohybujeme na mnohem pevnější půdě, ať už jde o historicitu a působení autora, či o popis exotických, dosud neprobádaných končin. Současný člověk by jistě mohl jinak převážně na fakta orientovaného Ibn Battútu místy nařknout z pověrčivosti či ochoty věřit v nadpřirozené jevy, oproti Mandevillovi a mnohým dalším se u něj ale s lidmi prapodivného vzezření a s různými bizarními úkazy potkáme jen okrajově.

Cesty jsou i po tak dlouhé době obohacující četbou, zdaleka nejen coby historický dokument, ale i pro svoji literární hodnotu. Ibn Battúta se vymykal svým poměrům nejen tím, co všechno viděl, ale i tím, jak sám sebe – ať již vědomě, či nevědomě – vykreslil coby člověka z masa a kostí, plného protikladů, s mnohými ctnostmi i nectnostmi, ať už jde o jeho přístup k moci, materiálním statkům, nebo mezilidským vztahům. Jako ilustrativní příklad lze uvést jeho postoj k ženám. Na jedné straně, z pozice striktního soudce, kde mohl, tam prosazoval přísnou veřejnou morálku – na Maledivách energicky, byť nepříliš úspěšně bojoval proti nahotě místních muslimek, v Mali už byl pouze odevzdaně pohoršen –, na straně druhé si plnými doušky užíval ženské společnosti a možnosti, jež mu islámské právo skýtalo, využíval doslova „až na dřeň“. Na svých cestách se postupně oženil (a následně rozvedl) s deseti manželkami a měl nespočet konkubín ze všech koutů světa, které procestoval, patrně s výjimkou Číny, kde je ohledně těchto reálií překvapivě skoupý. S chutí také nechával jako soudce různé provinilce bičovat a ponižovat voděním ulicemi, z brutálních poprav provozovaných indickými a čínskými vládci byl ale upřímně znechucen. Někdy byl na svou dobu nezvykle humanistický a útlocitný, jindy ovšem překvapí svou nesmlouvavou tvrdostí. A podobných rozporů bychom u něj našli mnoho. Jisté však je, že ať už nám Ibn Battúta bude, či nebude sympatický, případně na něj budeme názor zas a znovu měnit s přibývajícími přečtenými stránkami, nudit se s ním rozhodně nebudeme.

Autor je arabista.