Možná z toho jednou bude legendární historka z post­-postindustriálního Česka dvacátých let 21. století. Na folklorním festivalu ve Strážnici lidé vypískali ministra kultury, který za to pískající a bučící dav nařkl z buranství. Předseda Motoristů sobě a zároveň ministr zahraničí Petr Macinka, který s rodiči do Strážnice v dětství jezdil, druhý den přijel „mluvit lidem do duše“. Aby všichni pochopili, že pískání a bučení na politiky je český „politický folklor“, který prý politizuje festival, jenž byl přece vždy apolitický.

Ano, toto je nefalšovaný český politický folklor. Snaha politiků vychovávat voliče k obrazu svému, místo aby jim naslouchali a kladli si otázku: Co ksakru dělám špatně, že jsem i u těchto jindy apolitických lidí tak neoblíbený? Oba motorističtí ministři se rázem ocitli v pozici svého vzoru Donalda Trumpa, který se také pokaždé diví, že na něj lidé na stadionech bučí. Jak je to možné, když je nejlepším politikem na světě? Zřejmě zaplacené demokratické spiknutí, podobně jako to ve Strážnici…

Běžně se tomuto politickému folkloru – který, jak se ukazuje, není zas tak ryze český – říká ztráta soudnosti. V politice se taková věc přihodí snadno, protože málokdo z těch, co jednou ochutnají moc, se vyhne tomu, aby sám sebe neuviděl jako velikána a mimořádného člověka, jemuž se má jenom tleskat, neboť jeho talent a politický význam se opravdu vidí jen výjimečně. Navíc platí, že politika a vysoká patra byznysu přitahují nadprůměrný podíl psychopatických osobností, kterým se takové zahledění do sebe přihodí ještě snadněji než ostatním. Strážnické vypískání má ale i racionálnější, praktickou rovinu, díky níž patří do politického folkloru trochu jinak, než bylo doposud míněno.

Folklor totiž byl – oproti tomu, co tvrdil ministr zahraničí – politizován vždycky. Proto také v Česku a dalších bývalých socialistických zemích sedí spojení „politický folklor“ i v přímém, doslovném smyslu. Stačí si přečíst Kunderův Žert, podívat se na stejnojmenný Jirešův film, případně na slavný polský film Studená válka, nebo si připomenout pravidelné folklorní estrády v komunistické televizi. Hranici mezi autentickým a politickým, všemožně zneužívaným folklorem zkoumá i proslulý Vachkův „dokumentární“ film Moravská Hellas, natočený roku 1963. Folklor se buď žije, nebo inscenuje. V politice zejména slouží národovecké ideologii stojící na nacionalismu, který – jak se nakonec ukáže – je mezinárodní. Folklor má každá země a v něm se nakonec všichni tak nějak hezky lidsky a politicky prolneme. Vzpomínáte na dobu sovětského folklorního internacionalismu?

Současná vláda do tohoto proudu politického folkloru, v němž se, jak bylo vidět ve Strážnici, odrážejí idiosynkratické psychické odchylky jednotlivých ministrů, patří i v tomto druhém smyslu pojmu. Vláda Andreje Babiše je zřejmě vůbec první, která si dala podporu folkloru a starých řemesel do programového prohlášení. Pročetl jsem – pravda – toliko prohlášení vlád od roku 2010, v nich ale není o folkloru a jeho důležitosti ani zmínka. Na rozdíl od muzeí, tradic, paměti, divadel, všelikého živého umění či filmu. Až nyní. „Podpoříme tradiční řemesla a folklor jako páteř české identity,“ píše se v programu vlády v pasáži Kultura, za niž ručí první z vypískaných ministrů, který se však v minulosti věnoval spíše funku a „rapu“. Vane zde snad vítr od ministra zahraničí, který vyrůstal v rodině, jež se folklorním tradicím věnovala už za minulého režimu a úspěšně je reprezentovala i v zahraničí?

Těžko říct. V minulém programu Babišovy vlády se na politický folklor nemyslelo, je ale jistě možné, že ho do programu prosadil někdo jiný než vypískaní a vybučení ministři z Motoristů. Komerční nenávistní národovci z Okamurovy SPD? Anebo folklorně vnitřně žijící ministryně financí za ANO, předvádějící se ráda v kroji jako milá „tetka z Moravy“?

Folklor je dnes v silném smyslu politický nejspíše opravdu kvůli Motoristům, kteří ho chtěli podpořit a čekali za to vděčné přijetí. Jenže nevděk světem vládne. To je jako s tím létem a zimou, jak říká ministr zahraničí, v létě je vedro, v zimě zima – a politik podobně přirozeně naráží na nevděčné lidi, které si nelze koupit pár větami v programovém prohlášení ani finančními tranšemi do páteře české identity.

Politický folklor je zkrátka sviňa. Nejde na něj sázet, ani ho přehlížet. Máme ho tak či jinak zadřený pod kůží. Rozhodně si s ním ale nelze zahrávat. Taková vypočítavá hra se vždycky vrátí jako bumerang, a většinou tehdy, když to člověk vůbec nečeká. Každopádně spoléhat na to, že rána bumerangem do hlavy přinese prozření a rozsvícení kritické mysli, se – jak bylo vidět v umrněných ministerských reakcích – rozhodně nedá.

Tak snad se alespoň definitivně rozsvítilo většinovému publiku ve veřejném mediálním prostoru. Politický folklor žije, berme ho vážně, studujme ho a nebojme se občas zapískat. Čistí to stále hustší a dusivější politický vzduch.

Autor je publicista.