Návratů k tvorbě skladatelky a zvukové experimentátorky Daphne Oram (1925–2003) proběhla už celá řada. Minimálně od roku 2008 se její tvorbou zabýval Steve Marshall v časopisu Sound on Sound v souvislosti s padesátým výročím radiofonické dílny britského veřejnoprávního rozhlasu. V letech 2007 až 2011 pak vyšly rozsáhlé kompilace její hudební i zvukově designérské tvorby, včetně tribute alb od strašidelných Belbury Poly nebo dýdžejky Andrey Parker. V roce 2014 následovalo další inspirované album od dua Walls a tento rok jubilejní vari/ations. Ode to Oram, kde se skladatelčinými zvuky pracují Cosey Fanni Tutti, TAAHLIAH nebo Deena Abdelwahed. Krom toho je Daphne Oram pevnou součástí genderového narativu dějin elektronické hudby, v němž ztělesňuje zakladatelskou roli emancipované skladatelky ve zbytnělých strukturách hudebního průmyslu na počátku šedesátých let (viz recenzi filmu Sestry s tranzistory v A2 č. 2/2021).

I když toho bylo o životě a tvorbě Daphne Oram řečeno poslední dobou snad až příliš, jen nemnoho pohledů směřuje na myšlenkové pozadí jejího hlavního hudebního projektu, legendárního přístroje na grafickou notaci nazvaného Oramics, který vyvíjela od roku 1965 společně s inženýrem Grahamem Wrenchem. Přístroj pomocí sady oscilátorů převáděl zvukové obálky namalované na pásech 35mm filmu na zvuk.