„Žiji nyní v tom nejnešťastnějším štěstí. Kupodivu však ničeho nelituji. Jen je mi líto každého, kdo měl tak špatného manžela, dítě nebo rodiče, jako jsem byl já. Takže sbohem,“ napsal japonský klasik Rjúnosuke Akutagawa svému příteli v dopise krátce předtím, než v roce 1927 spáchal v pětatřiceti letech sebevraždu. Poslal mu ho společně s autobiografickou povídkou Život jednoho blázna, uzavírající stejnojmenný soubor textů, které z velké části můžeme znát už z knihy Tělo ženy a jiné povídky. Akutagawovo předsmrtné dílo je zpovědí brilantního autora, který v 51 krátkých epizodách zachycuje klíčové okamžiky svého života. Jemné detaily a lyrické náznaky, atmosférické zkratky i velmi přímé, nelítostné účtování s vlastní hanebností obnažují podstatu autorovy osamělosti a strachu z šílenství. Popis prvního dne po svatbě, kdy ženě vyčte rozhazovačnost kvůli kytici narcisů, již mu koupila, nebo zkoumání bolesti během pokusu o oběšení na okenní mříži jsou jedněmi z nejpůsobivějších ztvárnění syrové autenticity, záblesky ryzí literatury, v níž už neexistuje žádný filtr mezi autorovým prožíváním a vnějším světem. Ve starších povídkách nalezneme odkazy na klasickou literaturu a umění, jímavé expresivní scény a psychologické ponory do trpící duše (povídka Pochybnosti) a najdeme zde i pár pěkných nadpřirozených zápletek (Kouzlo magie, Podivný příběh). Povídky klasika, který „svůj život trávil ve věčném soumraku (…) jako by se opíral o tenký meč se zlomenou čepelí“, jsou po sto letech od svého vzniku aktuální až k neuvěření.

Rjúnosuke Akutagawa: Život jednoho blázna. Přeložil Jan Levora. Malvern 2025, 159 s.