„Tak nám skončila klimatická krize,“ píše mi kamarád s odkazem na výrok čerstvého vicepremiéra Petra Macinky a já – věřte, nebo ne – si zrovna mažu koleno opodeldokem. Konec klimatické krize je samozřejmě velká úleva, ale na můj bolavý meniskus to bohužel nefunguje, navíc se hlásí o pozornost další palčivá témata, například krtek. Nemyslím přípravek na čištění potrubí, pražské metro ani roztomilého krtečka animátora Zdeňka Milera, ale krtka zpěvačky a rozhlasové moderátorky Jany Koubkové.

Posledních pět let mě krtek paní „Mymuzikantijsmejednarodina“, jak jazzmanku ve svých memoárech překřtil Mikoláš Chadima, provázel skoro každé čtvrteční dopoledne, protože jsem si navykl – v čase, kdy většina národa začíná myslet na oběd – vstávat se stanicí Vltava. Pořad Jazzové dopoledne s Janou Koubkovou ve mně současně probouzel i ničil chuť k životu přívalem moderátorčiných rýmů a rozjuchanými skladbami překypujícími sketováním a dalšími jazzovými idiomy. V žádném dílu nemohl krtek chybět. Sice neměl jinou funkci než tvořit rým se slovem čtvrtek, ale i tak se stal mým třetím nejoblíbenějším zástupcem tohoto živočišného druhu. Hned po panu Krtkovi z knížky Vítr ve vrbách Kennetha Grahama, díky němuž jsem si uvědomil, že podzemí je nejbezpečnějším, nejklidnějším a nejmírumilovnějším místem (i proto, že v něm neexistuje počasí), a nebožátku, jehož bezvládné tělo jsme kdysi s přáteli pod vlivem Gombrowiczova románu Kosmos vsadili do oprátky a nechali viset v křoví na „literární“ procházce Českou Sibiří.

Na ČRo 3 se loni na podzim pozměnila dopolední programová struktura: Jazzové dopoledne bylo ve všední dny vystrnaděno Polední Vltavou a zůstala mu vyhrazena pouze sobota. Koubkovou sice nepřešla chuť rýmovat ani o víkendu („Nejsou ženy nedostupné, chtějí jenom zvýšit vstupné,“ dozvěděl jsem se například v polovině prosince), ale co naplat – ačkoli věrného hmyzožravce do svých průpovídek propašovává i nadále, přesunem ze čtvrtka na sobotu jako by mu ukradli doupě. Máloco působí tak smutně jako krtek, který přišel o rým.