Už skoro rok žiju v domě sám. Je to vidět. Myslím, že na konci minulého roku, když se blížily Vánoce a já se přiměl k trochu většímu úklidu, nic zvláštního v domě vidět nebylo. Obyčejný, snad trochu větší nepořádek, který bylo možné, ovšem nijak snadné, uklidit. Ale na začátku jara jsem si všiml – ne že by mi někdo něco vytkl, třeba dcera, která mě jednou za čas navštěvuje; opravdu jsem si toho povšiml sám –, že fakt, že v domě se mnou nikdo jiný nebydlí, je patrný a že se z několika důvodů nedá zamaskovat. Nebo dá, ale v žádném případě ne snadno, například důkladným nesnadným úklidem. Jako by v útrobách domu jedné noci něco prasklo a pokoje se vydaly cestou, kterou jim už nedokážu rozmluvit. Nejlépe ze všech místností je na tom kuchyně, zdá se mi od jara – a tak jsem pobývání v jiných prostorách domu omezil. Prasknutím – když už jsem to bez rozmýšlení vyslovil – nemyslím například zvuk dřevěné tyče nebo prkna ani omítky nebo skla. Mám na mysli – přesněji, spíš to před sebou vidím – něco, z čeho po prasknutí začne něco dalšího proudit nebo se postupně šířit – hadici, trubku, tepnu, nevím. Jak říkám, jde pouze o spontánní pojmenování mého pocitu z té proměny.

Vyčistit terárium jsem se odhodlal, i když jeho místo není v kuchyni. O Velikonocích bych možná mohl mít návštěvu, navíc jsem ho neuklízel určitě víc než dva roky, a to nejdůležitější – Sáru jsem neviděl už dobře půl roku. O Vánocích, když jsem gruntoval, na terárko nedošlo, nechtělo se mi. Ale přemlouval jsem se, a proto si moc dobře pamatuju, že už tehdy jsem ji neviděl víc než tři měsíce. Takže, když to spočítám, naposledy loni na podzim. Tehdy jsem ale svět spíš nevnímal.

Terárium bylo v tak zuboženém stavu, že jsem si udělal soupis toho zmaru. Jen tak, a taky abych si mohl odškrtávat umyté věci:

Špinavý vodopád, total špinavé kořeny,

zasviněný kmen z vinné révy,

špinavé mlžítko, upatlaná světelná lampa

na 2 žárovky (i s ramenem na zavěšení),

zaslizlá infra žárovka s UVA,

olezlé chrastítko, špinavý skládací kelímek,

ulepená prasklá noční žárovka, dvě umělé

a jedna živá rostlina, obě jako prase,

2× špinavá miska na vodu Exo Terra,

flekaté keramické květináče,

umazané bambusové tyče (nelze vyčistit,

vyzkoušeno), hnus houpačka, umatlaný žebřík.

Stál jsem nad tím a už zase nevěděl, jestli začít.

Dokonce jsem vyšrouboval žárovku z té noční lampičky, polepené barevnými samolepkami.

Stál jsem nad tím.

Slabounké světlo denních žárovek vrčelo a jako by zvládalo pouze prosvětlit obrysy zaschlé žabincové špíny a zvýraznit závany tepla, které jsem odtamtud cítil. V levém rohu se dřevěná štěpka smíchaná s hlínou, povlečenou vrstvičkou slizu, rozestupovala a v otvoru byl vidět malý kousek Sářiny kresby: červenorůžový patrový dort s jednou miniaturní svíčkou, obtažený tlustou hnědou fixou. Nad zapálenou svíčkou se chvělo světlo, také růžové a načervenalé, ale i oranžové, které bylo nakreslené několika k sobě přiloženými fixkami najednou.

Opatrně jsem se sklonil do tepla a sledoval, jestli Sára dýchá.

Ale ať jsem dělal, co jsem dělal – i když jsem zatajil dech a nahnul se až k průzoru, tak hluboko, že jsem se nosem skoro dotýkal pilin a ucítil nasládlou vůni její kůže – nebyl jsem schopen zahlédnout vůbec nic jistého. Chvílemi se mi zdálo, že se Sářina kůže zřetelně zdvíhá a klesá, ale vzápětí jsem si uvědomil, že je to optický klam. Nakonec – nevzdával jsem se – jsem kresbu pofoukal, ale nepomohlo ani to: světlo dortové svíčky, složené z paralelních vlnovek, se zkrabatilo a zesílilo, ale ten zvláštní plamen se koneckonců skládal z iluze způsobené vlnkovitou strukturou, z mého nedokonalého oka, těch teplých proudů a z krve, která se mi nahrnula do hlavy.

Autor je básník, prozaik a překladatel.