Už skoro rok žiju v domě sám. Je to vidět. Myslím, že na konci minulého roku, když se blížily Vánoce a já se přiměl k trochu většímu úklidu, nic zvláštního v domě vidět nebylo. Obyčejný, snad trochu větší nepořádek, který bylo možné, ovšem nijak snadné, uklidit. Ale na začátku jara jsem si všiml – ne že by mi někdo něco vytkl, třeba dcera, která mě jednou za čas navštěvuje; opravdu jsem si toho povšiml sám –, že fakt, že v domě se mnou nikdo jiný nebydlí, je patrný a že se z několika důvodů nedá zamaskovat. Nebo dá, ale v žádném případě ne snadno, například důkladným nesnadným úklidem. Jako by v útrobách domu jedné noci něco prasklo a pokoje se vydaly cestou, kterou jim už nedokážu rozmluvit. Nejlépe ze všech místností je na tom kuchyně, zdá se mi od jara – a tak jsem pobývání v jiných prostorách domu omezil. Prasknutím – když už jsem to bez rozmýšlení vyslovil – nemyslím například zvuk dřevěné tyče nebo prkna ani omítky nebo skla. Mám na mysli – přesněji, spíš to před sebou vidím – něco, z čeho po prasknutí začne něco dalšího proudit nebo se…