„Chceme rádi žít, abychom pracovali, ale chceme pracovat také jen proto, abychom mohli žít,“ zní citát pocházející z dělnické petice z revolučního období kolem roku 1848. Podobná slova by ale mohla zaznít i v písni Osvobozeného divadla nebo v současném podcastu o vyhoření. Nadčasovost těchto slov vychází z principu řízení společnosti pomocí tržních mechanismů v kapitalistickém systému, jenž se od 17. století postupně prosadil v různých formách po celém světě.

Zrod dělnického hnutí

Idea samoregulujícího se trhu vítězně kráčela moderními dějinami ruku v ruce s myšlenkou nezcizitelných lidských práv a spolu bořily tradiční hranice sociálních skupin, privilegia i zažité způsoby života. Zformovala se tak občanská společnost založená na právní rovnosti, svobodné diskusi, hospodářské soutěži a práci, jejímž důvodem měla být obživa (na rozdíl od práce v otroctví nebo nevolnictví). Okolo roku 1780 byl typickým obyvatelem Evropy rolník žijící v malé venkovské komunitě, jehož mentální obzor utvářelo náboženství a lokální vztahy a který neměl politická práva, osobní svobodu a většinou ani možnost vlastnit půdu nebo nemovitosti. O století později to už byl dělník žijící ve městě, jemuž byly – alespoň formálně – otevřeny nekonečné přísliby moderního světa. Jeho život ale plně určovala mizerně placená, zdraví škodlivá, nebezpečná, nikdy nekončící práce. Nepracovat pro dělnictvo…