„Chceme rádi žít, abychom pracovali, ale chceme pracovat také jen proto, abychom mohli žít,“ zní citát pocházející z dělnické petice z revolučního období kolem roku 1848. Podobná slova by ale mohla zaznít i v písni Osvobozeného divadla nebo v současném podcastu o vyhoření. Nadčasovost těchto slov vychází z principu řízení společnosti pomocí tržních mechanismů v kapitalistickém systému, jenž se od 17. století postupně prosadil v různých formách po celém světě.

Zrod dělnického hnutí

Idea samoregulujícího se trhu vítězně kráčela moderními dějinami ruku v ruce s myšlenkou nezcizitelných lidských práv a spolu bořily tradiční hranice sociálních skupin, privilegia i zažité způsoby života. Zformovala se tak občanská společnost založená na právní rovnosti, svobodné diskusi, hospodářské soutěži a práci, jejímž důvodem měla být obživa (na rozdíl od práce v otroctví nebo nevolnictví). Okolo roku 1780 byl typickým obyvatelem Evropy rolník žijící v malé venkovské komunitě, jehož mentální obzor utvářelo náboženství a lokální vztahy a který neměl politická práva, osobní svobodu a většinou ani možnost vlastnit půdu nebo nemovitosti. O století později to už byl dělník žijící ve městě, jemuž byly – alespoň formálně – otevřeny nekonečné přísliby moderního světa. Jeho život ale plně určovala mizerně placená, zdraví škodlivá, nebezpečná, nikdy nekončící práce. Nepracovat pro dělnictvo znamenalo ve světě bez sociálního zákonodárství ztratit vše: přístup k potravinám, střechu nad hlavou a nakonec i život.

Pracující v továrnách, dílnách a dolech se častěji než nevolníci starých dob vzpouzeli svému osudu. Díky novým formám komunikace, zejména masmédiím, i díky kolektivním identitám se začali identifikovat s dalšími miliony lidí z různých zemí, kteří prožívali stejný osud. Během poslední čtvrtiny 19. století se tak zrodilo mezinárodní dělnické hnutí. Jedním z jeho hlavních cílů bylo rozšíření definice občanské společnosti, včetně politických práv, na nemajetné dělnictvo – podobně jako majetná buržoazie dříve nabourala politický monopol aristokracie a kléru. Proto se pracovní sféra stala zásadním fenoménem jak v politických režimech stojících na bázi tržní ekonomiky, tak v socialistických státech.

Labour history

Masové sociální hnutí jako nový společenský fenomén konce 19. století nemělo za následek pouze demokratizaci politického života, ale také další vlnu vědeckého zájmu o svět práce. Filosofové, sociologové i národohospodáři napsali o dělnické či sociální „otázce“ od třicátých let předminulého století nespočet stran. Na jeho sklonku se k nim se zpožděním přidali i historici. Na půli cesty mezi sílícím sociálním hnutím a profesionalizující se společenskou vědou se tak postupně etablovala nová subdisciplína sociálních dějin, nazvaná „labour history“. Od svého počátku byl nový směr bádání spojen s dělnickým hnutím. Zkoumal podmínky života pracujících, formování dělnické třídy jako sociální struktury „o sobě“ i jako kolektivní identity „pro sebe“, dějiny odborového a družstevního hnutí nebo různé formy protestu od lokálních stávek po masové kampaně socialistických stran požadujících politická práva pro dělníky.

Autory prvních souvislých dějin hnutí z přelomu 19. a 20. století byli většinou intelektuálové angažující se v socialistickém táboře. Důležitou roli sehráli také dělničtí vůdci vydávající své vzpomínky nebo akademici fascinovaní dějinami zdola. Formující se labour history měla za cíl oslavit politické a kulturní výkony dělnictva. V meziválečném období sice více zasáhla i do akademického prostředí, ale zůstala personálně i hodnotově pevně svázána se socialistickým a komunistickým hnutím. Změna přišla až v druhé polovině 20. století. Od šedesátých let v západních historiografiích původní oslavný narativ o utrpení a boji nahrazují analýzy lidové kultury, industrializace nebo diskursů práce. Od osmdesátých let se k tomu přidávají postkoloniál­ní a feministické přístupy, které v globální perspektivě dnes dějinám práce a pracujících dominují. Ne náhodou tak v době postupného úpadku třídní identity dělnictva došlo v tradičních industriálních státech k postupnému přerušení sepětí mezi akademickou disciplínou a dělnickým hnutím.

Jiné to bylo v komunistickém bloku, kde v rámci marx­-leninské historiografie naopak dějiny dělnického hnutí získaly výsadní postavení: dělničtí hrdinové přece trpěli a bojovali za důstojný život pracujících v socialistických státech. Politizace dějin v těchto zemích ale zároveň znemožňovala rozvoj oboru. Praktiky, které nekorespondovaly se zpětně narýsovanou přímkou vedoucí k bolševické revoluci nebo Vítěznému únoru, byly označeny jako „nedostatečně rozvinuté“ nebo rovnou jako „falešné vědomí“. Snahami několika generací dělnictva o humanizaci světa práce přitom byly v rámci politiky paměti legitimizovány autoritativní režimy a jejich nedemokratické praktiky.

Oficiální zapomnění

Po roce 1989 dělnické hnutí asi na dvacet let zcela zmizelo z české historické vědy spolu se vším, co zavánělo socialismem nebo i sociál­nem. Jednalo se o reakci na zdiskreditovaný směr bádání, v jehož rámci sice i za minulého režimu vznikaly skvělé práce, ale který se také stal oblíbeným útočištěm kariéristů. Není tak divu, že první polistopadová kniha o dějinách dělnictva „Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví!“ Dělníci a státní socialismus v Československu 1945–1968 (2006) je z pera nikoliv českého, ale německého historika Petera Heumose.

Odborná historie nikdy nevzniká ve společenském vakuu. A v českém prostředí je emancipační dějinná linka spojována se středními vrstvami jako nositeli nikoliv pouze liberálních, ale obecněji lidskoprávních a humanistických tradic, zatímco historie dělníků asociuje spíše násilné revoluce a zabavování majetku nebo povinnou účast na prvomájových průvodech. I z hlediska historického vědomí utvářeného veřejnými institucemi se dá tak říct, že z kultury oficiální paměti emancipačních snah dělnictva se po listopadu stala kultura oficiálního zapomnění.

Ve Velké Británii, Rakousku, Německu, Dánsku nebo i v sousedním Polsku existují muzea práce, která mají za cíl prezentovat dějiny dělnictva a sociálního hnutí jako jeden ze zdrojů hodnot spolupráce a solidarity. V těchto a mnohých dalších státech jsou také výdobytky dělnického hnutí, jako všeobecné volební právo pro muže a ženy, nárok na důstojnou mzdu, volný čas, nemocenskou, mateřskou nebo starobní důchod, zahrnuty do širšího příběhu národních demokratických tradic. V Česku tuto paměť postrádáme. Veřejně prezentovaný odkaz „lidí práce“ je omezen na regiony se silnou hornickou tradicí. Domnívám se, že i z tohoto podhodnocení významu pracujících může vyvěrat frustrace vedoucí k současnému vzestupu populistických a fašistických stran.

Do odborného diskursu v Česku se dějiny práce a dělnického hnutí spolu s dalšími sociálními tématy postupně vrátily až v období hospodářské krize po roce 2008. Vlastně až tehdy se v českém prostředí etablovaly dějiny pracujících navázané nikoliv na hnutí, ale na mezinárodní vědeckou diskusi. Stále toho u nás v porovnání se světem k dějinám práce nevychází mnoho, ale zájemců o labour history z řad studujících i historiček a historiků přibývá. Snad se tak podaří časem docenit podíl dělníků na budování občanské společnosti i na rovině oficiální historické paměti.

Autor je historik.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.