Česká literatura se nemůže pochlubit velkým autorem hororů ani kanonickým textem tohoto žánru. Její dějiny jsou nicméně plné autorů a děl k hororu tendujícím – a pátrat po nich je od dob antologie Ivana Slavíka Tajemné příběhy v české krásné próze 19. století (1976) oblíbenou editorskou činností. V posledních letech se na objevování a vydávání těchto textů soustředí Petr Boček v nakladatelstvích Golden Dog a Carcosa. Poslední svazek edice Temnosti, nazvaný Vzývání temnot, věnoval Emanuelu Lešehradovi (1877–1955), básníku a prozaikovi, okultistovi a svobodnému zednáři, jenž měl v mládí blízko k dekadentnímu okruhu kolem Moderní revue. Lešehradovo jméno upadlo do zapomnění, připomenuto bylo až výborem z dekadentní poezie Svou vidět bledou mrtvolu z roku 2024.

Mrtvola na marách

Vzývání temnot je sestaveno zejména z textů Lešehradovy povídkové sbírky Schodiště přeludů z roku 1947. Druhou vrstvu tvoří prozaické texty publikované mimo tuto sbírku, přičemž některé z nich Boček přetiskuje celé, z delších vybírá jen úryvky. Třetí vrstvou jsou Lešehradovy básně vybrané ze sbírek Meditace, Zrcadlo vládkyně noci a Cestou k ráji. Celkově jde o texty publikované mezi lety 1899 a 1947.

Jakkoli jde o objemný výbor (včetně doslovu má kniha téměř pět set stran), není jím čtenářsky atraktivní a k hororu se vztahující Lešehrad zcela vyčerpán. Vedle Paní Modrovousky, dekadentní prózy se sadovskými prvky z přelomu století, schází zejména autorova poezie. Lešehrad je jedním z dnes málo známých dekadentů, kteří své verše (na rozdíl od Jiřího Karáska ze Lvovic a Karla Hlaváčka) zasvětili nokturnální poetice hřbitovů, sklepení a temných zřícenin, kde tlí mrtvoly. Boček však vybral veršů jen málo a pouze z několika sbírek. Potenciál Lešehradovy poezie, jež zůstala mimo výbor, nechť zde ilustruje báseň Tragedie ze sbírky Písně na pobřeží z roku 1900, v níž „mrtvola posadila se na marách / a dívá se strnule na mne“.

Je samozřejmě jasné, že výbor nemůže obsáhnout vše, a je ke chvále editora, že jej skutečně objevně doplnil o texty dvou jiných autorů, totiž Lešehradova strýce Vojtěcha Lešetického a bratrance Jaroslava Lešetického. Oba jsou dnes již dávno mimo obecnou paměť, nicméně Jaroslavova povídka Bílá ruka, publikovaná časopisecky v Národních listech roku 1889, je skvělou ukázkou hororové povídky o kostlivci. Texty obou autorů jsou součástí důkladného doslovu kombinujícího ediční poznámku s životopisem autora.

Pocítila žízeň po krvi

Je vlastně s podivem, že edice Temnosti vě­novala Lešehradovi až svůj jedenáctý svazek, nikoli některý z prvních. Málokterý český autor se totiž psaní, jež bychom mohli zhruba označit za hororové, věnoval tak systematicky jako on. Ani Lešehrad ovšem není autorem velkého, žánrově čistého hororu. Jak název výboru správně naznačuje, okolo „temnoty“ (v nejširším slova smyslu) spíše krouží. Jeho texty nebudí primárně strach, ale napětí, úzkost, některé jejich motivy také odpor. Lešehrad pracuje zejména s motivy lidské psychopatologie (například povídka Démon líčí záhubný pohled pronikavých očí, přičemž si nejsme jisti, jde­-li o šílenství dívajícího se, nebo pozorovaného; jedná se mimo jiné o aluzi na Nerudova slavného Vampyra). Psychopatologické stavy přitom autor často situuje do oblasti erotiky (zejména jde o juxtapozici sexu a sebevraždy milenky – a posléze i vypravěče – v Matildě Erhartové). Kvůli absenci Paní Modrovousky ve výboru bohužel chybí sepětí psychopatologie a sadismu, tedy oblast, již Lešehrad intenzivně prozkoumával (v Paní Modrovousce čteme: „Pocítila takovou žízeň po krvi. Chtěla se na něj okamžitě vrhnouti a zahrabati jej do svého lůna… Byla však přece rozrušena. Tváře jí hořely smysl­nou krví a oči svítily příšerným leskem.“). Častou podobou hraničních psychologických stavů je naopak vybičovaná úzkost a strach.

Lákavou oblastí temného žánru je destrukce lidského těla. U Lešehrada najdeme motivy kanibalismu, v kámen proměněných lidí či člověka metamorfovaného v houbu: povídka Duhový nezmar epigonsky těží z britského klasika hororového žánru Arthura Machena, což má váhu samo o sobě, protože jinde v české literatuře Machen takto zjevně recipován není. A samozřejmě je – byť v míře nikoli významné – u Lešehrada tematizováno dobové jádro hororu: magie (popis magického souboje v Mučedníku touhy), tajemné předměty, žena­-čarodějka, o níž nevíme, nakolik skutečně čarodějnicí je (poznamenejme, že tento motiv v povídce Moderní čarodějnice je plagiátem starší prózy Primabalerina od dalšího zapomínaného autora Felixe de la Cámary).

Osobnost okultisty Lešehrada a zejména nápaditost a motivická šíře jeho díla ukazují, že podmínky pro vznik hororu u nás byly položeny. Česká literatura ale v Lešehradově osobě dala přednost našlapování okolo jeho hranic – našlapování, které nakonec vydává cenné plody.

Autor je literární historik.