Nakladatelství Carcosa exhumovalo z hororového kánonu české literatury pozapomenutého spisovatele. Dekadentní básník a prozaik Emanuel Lešehrad ohledával témata okultismu, magie i patologické erotiky a své dílo zasvětil poetice hřbitovů, sklepení a zřícenin, kde tlí mrtvoly.

Ilustrace Veronika Dub
Česká literatura se nemůže pochlubit velkým autorem hororů ani kanonickým textem tohoto žánru. Její dějiny jsou nicméně plné autorů a děl k hororu tendujícím – a pátrat po nich je od dob antologie Ivana Slavíka Tajemné příběhy v české krásné próze 19. století (1976) oblíbenou editorskou činností. V posledních letech se na objevování a vydávání těchto textů soustředí Petr Boček v nakladatelstvích Golden Dog a Carcosa. Poslední svazek edice Temnosti, nazvaný Vzývání temnot, věnoval Emanuelu Lešehradovi (1877–1955), básníku a prozaikovi, okultistovi a svobodnému zednáři, jenž měl v mládí blízko k dekadentnímu okruhu kolem Moderní revue. Lešehradovo jméno upadlo do zapomnění, připomenuto bylo až výborem z dekadentní poezie Svou vidět bledou mrtvolu z roku 2024.
Mrtvola na marách
Vzývání temnot je sestaveno zejména z textů Lešehradovy povídkové sbírky Schodiště přeludů z roku 1947. Druhou vrstvu tvoří prozaické texty publikované mimo tuto sbírku, přičemž některé z nich Boček přetiskuje celé, z delších vybírá jen úryvky. Třetí vrstvou jsou Lešehradovy básně vybrané ze sbírek Meditace, Zrcadlo vládkyně noci a Cestou k ráji. Celkově jde o texty publikované mezi lety 1899 a 1947.
Jakkoli jde o objemný výbor (včetně doslovu má kniha téměř pět set stran), není jím čtenářsky atraktivní a k hororu se vztahující Lešehrad zcela vyčerpán. Vedle Paní Modrovousky,…Článek je přístupný předplatitelům*kám.