„Východiskem úvahy je zážitek provizoria,“ pí­­še o své pozici v Andělu na hrotu meče Vítězslav Gardavský. Bylo by možné mluvit rovněž o krizi víry – i když víry ateistické. Gardavský patřil v šedesátých letech k čelným (marxistickým) představitelům dialogu mezi marxisty a křesťany a na jejich konci napsal dvě drobné, ale myšlenkově závažné knížky, v nichž se náboženství a víře věnoval z materialistické perspektivy. Své nejrozsáhlejší filosofické dílo Anděl na hrotu meče napsal, když byl po okupaci roku 1968 vyloučen z KSČ, vyhozen ze zaměstnání a musel se živit v dělnických profesích. Jeho ústřední postavou je starozákonní prorok Jeremiáš, vlastně Jirmejáh, který „žil jako outsider“ a byl „často v opozici vůči vládnoucím kruhům, ale i vůči lidu“. Gardavského rehabilitace proroka coby sociálního kritika i politického stratéga představuje právě radikální řešení krize (komunistické) víry.

Ne zcela mrtev

Náboženství pro Gardavského nepředstavuje plně autonomní sféru. Říci, že v něm vidí cosi jako neohrabanou protézu skutečné emancipace člověka, by bylo sice poněkud zjednodušující, ale nikoli zcela nesprávné. Že když Bůh není zcela mrtev, člověk nemůže být zcela živ, je jedna z ústředních tezí jeho knihy z roku 1967. Gardavského východisko je však komplikovanější, protože autor chce brát skutečnost víry vážně, jen z ní škrtá cokoli, co…