Jeden z mnoha paradoxů literatury pro děti spočívá v tom, že obrazy dětství, zálib i potřeb dětí se rekonstruují na základě představ či nostalgických vzpomínek dospělých. Tuto propast, která vyplývá nejen z různé zkušenosti, ale také z odlišného vnímání času, by mohla překlenout společná tvorba dětských a dospělých autorů a autorek.
V úvodu publikace Dítěti vstříc (2018), obsahující zásadní studie z anglofonní teorie literatury pro děti a mládež, formuluje Jana Segi Lukavská otázky, které zásadně rezonují i v mém psaní textů určených dětskému publiku. V poslední době se snažím najít odpověď zvláště na jednu z nich: Jdou dospělí autoři skutečně „vstříc dítěti“, anebo dětské čtenáře spíše zavádějí tam, kde je chtějí mít?
Skrytí dospělí
Ve své literární praxi opakovaně narážím na propast mezi vlastním psaním a čtenářstvem, kterému se snažím přiblížit. Tou propastí je dětství, stav, k němuž se vztahuji, ale ve kterém už nepobývám. V momentě, kdy píšu pro děti, se nevyhnutelně dostavuje touha po návratu do dětství – vracím se tam prostřednictvím paměti, pozorování a imaginace. Vkrádám se do svých vzpomínek a usiluji o setkání s čímsi autentickým a pravdivým. A přitom se snažím přehlížet, že to celé se odehrává v podmínkách zásadně omezených.
Kanadský literární kritik a autor knih pro děti a mládež Perry Nodelman v knize The Hidden Adult: Defining Children’s Literature (Skrytý dospělý. K vymezení dětské literatury, 2008) tuto situaci formuluje tak, že dítě, které si při psaní představujeme, je nutně nahlíženo skrze mezery v paměti a zkreslení daná pozdějšími zkušenostmi a znalostmi. Nejedná se tedy ani tak o dítě, kterým…Článek je přístupný předplatitelům*kám.