Kdysi jste svůj přístup k tvorbě popsal tak, že nechcete hovořit o něčem, ale přímo něčím. Čím tedy?

To je dobrá otázka. Chci – a proto filmy i výtvarné umění dělám – vyprávět sám sebou. Proč zrovna já? Mám nějaké privilegium, toho jsem si vědom, zároveň se s touto svobodou pojí jak volnost, tak odpovědnost. Vzniká extrémně hodně filmů a já cítím odpovědnost k tomu, kdo se dívá. Já jim beru čas. Z té pozice, kam jsem se dostal a která není zcela mým přičiněním. Tu odpovědnost cítím víc a víc. V rámci umění si mohu dovolit všechno, ale zároveň si toho můžu dovolit hrozně málo. Je to podle mě princip, který je univerzální, a bylo by fajn, kdybychom se jím všichni řídili.

Ve snímku 1+1+1 řešíte stinné stránky pokroku. Padne tam klíčová věta: „Nikdy nevíte, kdy máte dost.“ Jak dilematu akumulace, jež má osobní i obecný rozměr, čelit?

Každý den děláme tisíce rozhodnutí a pohybujeme se na nějakých třech základních úrovních: osobní, komunitní a celoplanetární. Myslím si, že je dobré se u všech rozhodnutí, která děláme, zeptat, jak se dotýkají všech těchto rovin. Jak poznat, kdy máme dost? Myslím, že je třeba…