Po finanční krizi roku 2008 se v západním světě znovu staly diskutovaným tématem ekonomické nerovnosti a třídní konflikt, počínaje heslem hnutí Occupy „We are the 99 %“ až po Corbynovo „For the many, not the few“. Zároveň se vrátila debata o tom, co by systémová alternativa ke kapitalismu znamenala na mikroekonomické úrovni: jak by mohly vypadat podniky – nebo alternativy k formálnímu podnikání –, které by měly hodnoty demokratického řízení a spolurozhodování, socioekonomické rovnosti a ekologické udržitelnosti zabudované přímo do svých principů i každodenního fungování.

Za hranicemi zisku

Pod názvy jako sociální a solidární ekonomika, družstevnictví, občiny (commons) nebo komunitní ekonomika se skrývají příbuzné snahy organizovat ekonomickou činnost podle jiných principů, než je dosažení co nejvyššího zisku. Sdílejí přitom dva základní principy. Za prvé upřednostňují užitnou hodnotu a uspokojování lidských potřeb, prospěch komunit a ekologickou udržitelnost před maximalizací výdělků a akumulací kapitálu. Za druhé se tyto cíle promítají i do vlastnictví a řízení zdrojů prostřednictvím různých forem ekonomické demokracie, které jsou založeny spíše na principu „jeden člověk, jeden hlas“ než „jedna akcie, jeden hlas“.

Tradice vzájemné pomoci, družstevnictví, odborového organizování a dalších forem kolektivního hospodaření jsou mnohem starší než současné zaujetí ekonomickými alternativami. Rozvíjely se mimo jiné jako reakce na rozmach tržní ekonomiky. Už Karl Polanyi upozorňoval, že společnost se opakovaně brání podřízení všech oblastí života tržní logice prostřednictvím forem kolektivní samosprávy a solidarity. V různých podobách se k nim levice vrací zejména ve chvílích, kdy narážejí na své limity jak tržní řešení, tak strategie spoléhající na stát.

S novodobým zájmem o tyto formy bychom se setkali už v sedmdesátých letech minulého století. Reagoval na limity levicových strategií založených především na dobývání státní moci, ať už v podobě sociálnědemokratických pokusů regulovat kapitalismus, nebo státně socialistických projektů. Posun k lokálnějším a autonomnějším způsobům organizování byl do jisté míry vynucený, zároveň ale otevřel prostor pro překonání některých nedostatků, jimiž se představy o společenské změně uskutečňované převážně shora vyznačovaly.

V českém i obecně středo­- a východoevropském okruhu se otázka ekonomických alternativ prosazuje spíše nesměle. Region je silně poznamenán neschopností představit si jiné možnosti mimo falešné dilema mezi volnotržním kapitalismem a státním socialismem. Tváří v tvář stále zřetelnějším limitům polistopadového neoliberálního modelu se však i zde objevuje poptávka po jiných formách ekonomické organizace.

Dvě cesty a jejich limity

V českém prostředí se debata o ekonomických alternativách rozvíjí v posledních letech zejména dvěma směry. První z nich znovu objevuje ekonomické praktiky, které ve střední a východní Evropě existují dlouhodobě, ale často byly vnímány jen jako relikty zaostalosti. Střední a východní Evropa byla dlouho nahlížena především prizmatem nedostatečnosti a potřeby „dohnat Západ“. Samozásobitelství, zahrádkaření, sousedská výpomoc nebo vícezdrojové domácí ekonomiky se dnes naopak ukazují jako důležité zdroje odolnosti, autonomie a ekologicky udržitelnějšího způsobu života.

Tento posun je důležitý, neměl by ale vést k idealizaci svépomoci a neformální ekonomiky. Samozásobitelství či sousedská výpomoc mohou být zdrojem autonomie a solidarity, často jsou však také reakcí na nízké mzdy, drahé bydlení nebo nedostatečné veřejné služby. Podobně jako neplacená práce v domácnosti mohou fungovat jako nepřímá subvence soukromého kapitálu. Pokud chceme přemýšlet o jejich politickém potenciálu, nestačí je pouze symbolicky ocenit – důležitá je také otázka, jaké materiální podmínky umožňují jejich rozvoj, kdo si je může dovolit a zda a jak je lze propojovat se zápasy o reálnou redistribuci zdrojů.

Druhý směr se soustředí na nové formy alternativní ekonomiky, často inspirované zahraničními zkušenostmi, jako jsou komunitní zahrady, družstva nové vlny nebo komunitní energetiku. Tyto iniciativy přinášejí cennou zkušenost demokratického organizování, kolektivní správy zdrojů i ekologičtějších forem výroby a spotřeby. I zde se ale objevuje otázka sociálního dosahu a měřítka. Mnohé projekty vznikají především v městském prostředí a opírají se o lidi s určitým kulturním a ekonomickým kapitálem. V semiperiferní ekonomice založené na nízkých mzdách a vysokých životních nákladech tak často zůstávají omezenými ostrůvky alternativy. Zároveň mohou nevědomky reprodukovat logiku dohánění idealizovaných západních vzorů, přestože i na Západě bývají úspěšné projekty solidární ekonomiky spíše oázami v kapitalistické poušti. Mohou také pomáhat řešit dílčí problémy systému, a paradoxně jej tak spíše stabilizovat než přetvářet. To se děje například tehdy, když sociální podniky zmírňují následky sociálních škrtů nebo oslabování veřejných služeb místo toho, aby posilovaly ekonomickou moc pracujících. Neznamená to ovšem, že jsou tyto iniciativy marginální nebo zbytečné. Je ovšem třeba se ptát, jak lze překročit rámec malých komunitních projektů a stát se součástí širších konfliktů o podobu ekonomiky a životních podmínek.

Od alternativ k organizování

České i zahraniční zkušenosti tak vedou ke klíčové otázce: jak mohou být projekty solidární ekonomiky víc než jen izolovanými alternativami, v lepším případě znouzectností a v horším nepřímou subvencí pro nadnárodní kapitál a oligarchii? Jak mohou přispívat k ­(re)organizaci ekonomiky podle lidských potřeb a ekologických limitů spíše než podle logiky akumulace kapitálu? Takový pohled chápe solidární ekonomiku především jako projekt kolektivního organizování – nikoli jako alternativní podnikání, které kapitálu pouze konkuruje, ale jako součást širšího zápasu o moc a kontrolu nad zdroji, vedeného současně v ekonomické i politické sféře.

Úspěch podobných projektů si lze nejspíše představit tam, kde stát i kapitál stále zjevněji selhávají v naplňování základních lidských potřeb. Nedostupné bydlení, energetická chudoba, zhoršující se dostupnost zdravotní péče, nedostatek kvalitních potravin nebo ústup služeb z periferních regionů – právě zde se otevírá prostor pro alternativní formy organizování. Z pohledu nové třídní politiky mohou projekty solidární ekonomiky plnit několik důležitých funkcí. Umožňují levici prokázat svou užitečnost ještě předtím, než požádá veřejnost o další podporu nebo hlasy ve volbách. Zároveň zapojují lidi do společné činnosti a budují vztahy, zkušenosti i kapacity potřebné pro další politické organizování. A konečně představují formu prefigurativní politiky v nejlepším slova smyslu: v malém ukazují, jak by mohly fungovat demokratičtější a solidárnější instituce v širším měřítku.

V mezinárodním kontextu bývají nejúspěšnější takové projekty solidární ekonomiky, které jsou součástí širších politických zápasů. Příkladem je projekt Zdravotnictví pro lidi belgické Strany práce, který desítky let poskytuje dostupnou zdravotní péči, buduje podporu pro dekomodifikované zdravotnictví a své kliniky označuje za „malé kousky socialismu v Belgii“. Podobně v britském postindustriálním městě Preston vedla systematická podpora družstevnictví a místní ekonomiky k poklesu nezaměstnanosti a zlepšení kvality života. Takzvaný prestonský model po dekádách neoliberalismu pomohl nabourat představu, že „neexistuje alternativa“ a utrpení periferií je nevyhnutelným přírodním zákonem.

V České republice se podobný přístup prosazuje spíše v podobě jednotlivých iniciativ než coby součást širší strategie. Projekty sdíleného bydlení, družstva propojující pěstitele se spotřebiteli, energetické komunity, nájemnické odbory nebo odborové organizace, které svým členům místo reklamních benefitů pomáhají třeba s péčí o zdraví, jsou však základy, na nichž má smysl stavět. Jejich hodnota spočívá mimo jiné v tom, že narušují představu levice jako síly, které jde pouze o přerozdělování shora. Do levicové politiky vracejí důraz na podnikavost, spoluzodpovědnost a kolektivní schopnost měnit vlastní podmínky života, tedy hodnoty, z nichž historicky čerpala svou sílu, ale které ve svém etatistickém období z velké části přenechala pravici.

Autor je ekonom, autorka je antropoložka.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.