Přemýšlení nad námětem této glosy mě po obřím oslím můstku přivedlo až k Listině zá­kladních práv a svobod. S pocitem studu pročítám jednotlivé články a odstavce tohoto pilíře českého ústavního pořádku, což jsem naposledy učinil na základě apelu doktora Beneše při hodině občanské nauky na střední škole. Rozčarovaný nedávnými kauzami vládních političek zneužívajících levné obecní bydlení nebo zapomnětlivého předsedy pražské organizace hnutí ANO, který si při majetkovém přiznání nevzpomněl, že vlastní tři družstevní byty, hledám, a bohužel nenacházím odstavec, který by se týkal právě bydlení a nároku na něj. Smůla.

Unavené oči místo toho spočinou na článku 35: „Každý má právo na příznivé životní prostředí. Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.“ Čtu těch pár bodů několikrát za sebou a nechce se mi věřit vlastním očím. Pokud jeden ze základních kamenů právního státu deklaruje toto, jak je možné, že ministerstvo životního prostředí spravují lidé, kteří lobbují za zájmy fosilních oligarchů, šíří dezinformace o obnovitelných zdrojích, odstraňují odborníky z vedení institucí a nahrazují je nekompetentními, ale poslušnými figurkami, jako třeba v případě Správy Krkonošského národního parku?

A aby toho nebylo málo, ještě si nasypu sůl do rány, když se na DVTV pustím do čtení komentářů pod rozhovorem s Rozárií Haškovcovou, podle mého soudu jednou z nejerudovanějších osob věnujících se environmentální politice. Viděli ti komentující někdy těžbu uhlí, proboha? A četl vůbec někdo ze současné politické garnitury Listinu základních práv a svobod?