15. 6. 2026, Řím

„The visions never stop

These ribbons wrap me up

But when I reach for you

There’s just a supercut“

V římské čtvrti Parioli, v ulici mezi starým zmrzlinářstvím Duse a bytem hudebnice Lorde, stojím na dvorku a očima hledám místo, kde zamáčknout cigaretu. Nemůžu se rozhodnout; nejlepší nápad překazí domovní kamera, které si včas všimnu. Kouřím až k filtru, típnu o podrážku a dál pátrám, kam to zahodit.

Na jihu padá listí na dlažbu po celý rok. I teď na začátku léta je kamenný dvorek posetý tuhými vyschlými listy a jejich zlomky – zatímco v rohové pinii, jediné v tom těsném prostranství s pozlacenými domovními zvonky a sloupky spojenými řetězem, snáší vejce zelený papoušek. Nespouští ze mě oči.

Červnové slunce pálí do podzimního listí jako v srpnu.

Že se Lorde nedávno nastěhovala do vedlejší ulice, mi řekla moje dcera, za níž jsem do Říma přijel – a mlčky mi pustila klip.

Opravdu rád bych si vybavil první poslech skladby a první zhlédnutí videa. Vjemy, drobnosti, co mě upoutaly nejdřív, a jejich posloupnost. Detaily, jimž jsem nerozuměl, vedle těch, které mi ihned něco připomínaly. Ale už to nedovedu. Nechce se mi začít s psaním, dokud si nevzpomenu a neseřadím je ve správném pořadí. Ale už to nedovedu a – píšu: někde na začátku ohromení stála melodie, která několikrát nečekaně „spadla“, nepřitáhla se do míst, kde jsem ji – podle jejího předchozího průběhu – očekával. A pak taky jedna chyba, přeslechnutí: z textu mi ihned utkvělo spojení „svět se rozpadá na auta“, které tam není. A ještě: moje dcera řekla ke klipu jenom: „Dobře se hýbe.“ Překvapila mě – tím, že si všímá především pohybů. A ačkoli jsem si pomyslel, že to možná říká proto, že pohyby Lorde jsou „zvláštní“, její poznámku jsem obdivoval. Sám jsem si napoprvé s údivem prohlížel hlavně zpěvaččino oblečení, které mi připadalo jako – okamžitě jsem si ho takhle pojmenoval – rokoková noční košile. Pohotový k zblití jsem hodně často. Potom jsem si vyhledal, nevěděl jsem to ani přibližně, co znamená ten název, Supercut: kompilace „videoúryvků“ z filmů, seriálů a jiných médií, které spojuje společné téma, motiv, činnost… Specifický druh sestřihu.

Konec vztahu, jeho odžívání a žal – to Lorde zpívá a tohle ukazuje. Je úplně otevřená. Pořád dokola si v hlavě přehrává nejlepší momenty ztracené lásky nebo možná jedinou silnou chvíli (v autě, hrálo rádio, we keep trying to talk about us). Dávno se ocitá na hranici ztráty sebe samé; tam skladba začíná. Ještě si to uvědomuje, ještě sama sebe ujišťuje a s obavami komentuje proměnu svého vnímání. Zároveň se už ztrácí. Její pohyby jsou hranaté, trhavé, ale takovým způsobem, že „by nemusely být“, jsou nepatřičné jakoby těsně. Často na sebe sahá. Bicí připomínají bušení krve ve spáncích, zesílený tep, který nikdy nevynechá.

Její okolí jako by se ale nacházelo o něco dál, je už „za čárou“, za hranicí příčetnosti, žalu: ona stojí (později si kleká) v temné místnosti, kterou osvětluje mnoho svící a mnoho hlasů ženského chóru. S chórem se, jak píseň pokračuje, zaplétá pořád víc, srovnává s ním svůj rytmus; hovoří spolu, odpovídají si v proměnlivém tempu. Jestliže předtím v gestech probleskl mezi žalem i hněv, v tom, jak se hlas Lorde se sborem proplétá, se mihne (podobá se to zátřpytu) také radost. A dravost.

Jsme pod světem, se stíny, s podsvětním bohem, který nikdy neotvírá oči, u kláves.

A to, co má hudebnice na sobě, je rubáš – ušitý tak, že je na něm také něco „holčičího“.

Autor je básník, prozaik a překladatel.