Když literární scénu 20. června zasáhla informace o smrti Slavenky Drakulić, chvíli viselo ve vzduchu podivné ticho. Každý, kdo v (post)jugoslávské literatuře opravdu něco znamená, čekal a hledal vhodná slova. Když potom reakce přišly, jejich společný jmenovatel by se dal shrnout lapidárními slovy: Díky, Slavenko, budeme tě dál číst.

Žádný přehnaný patos se nekonal, protože kdo Slavenku Drakulić poznal osobně (včetně autora těchto řádků), věděl, že by mu to dala pořádně sežrat. Myslím, že by byla radši zůstala „čarodějnicí z Ria“, jak ji a několik dalších odvážných spisovatelek – mimo jiné Dubravku Ugrešić – v devadesátých letech častovala nacionalistická soldateska chorvatského prezidenta Franja Tuđmana, za jehož vlády byla Drakulić donucena ze své nové, „demokratické“ vlasti doslova uprchnout. Nebyla by to ale žena, která přežila několik smrtelných diagnóz, aby se nechala zastrašit avatary dobové manosféry. Kromě toho, že vyhrávala soudní procesy o právo na ochranu osobnosti proti všem koryfejům nové moci, vracela strůjcům nacionalistického kýče postjugoslávských zemí vše i s úroky.

Dopátrat se pravdy

Pokud bychom měli vyzdvihnout jednu z ně­kolika konstant jejího díla, byl by to cit pro skutečnost. Všechny její prózy totiž spojuje touha dopátrat se jakési generální, prožité a proživatelné pravdy, ovšem ne prostřednictvím pouhého sběru a prezentace suchých faktů. Naopak, fabulace jí vždy sloužila k prohloubení velmi čtivého a svébytného publicistického stylu. I proto byla poměrně těžko zařaditelná – v každém svém díle oscilovala mezi rolemi prozaičky a novinářky, a tak k ní měli blízko jak vyznavači „krásné“ literatury, tak čtenáři dnes tolik populární „prokleté“ novinařiny.

Její dílo můžeme rozdělit do tří velkých, vzájemně se prolínajících, ale přesto autonomních okruhů: zabývala se otázkami ženství, ženské zkušenosti a tělesnosti; dědictvím komunismu i realitou kapitalistické každodennosti; a konečně zlem a násilím jako faktem, proti němuž je nutné vést i předem prohrané bitvy.

Už název její první sbírky esejů Smrtni grijesi feminizma (Smrtelné hříchy feminismu, 1984) naznačuje nadhled, s jakým přistupovala k otázce ženského hnutí a jeho rozmanitým peripetiím. Prakticky přes noc se díky této knize stala hvězdou nové generace spisovatelek. Tou dobou se už potýkala se závažným onemocněním ledvin, kvůli němuž musela podstoupit spoustu zákroků a operací. Zkušenost s transplantací ledviny pak přetavila do autobiografického románu Tijelo njenog tijela (Tělo jejího těla, 2006), v němž s ne­obyčejnou pokorou vzdala hold cizí ženě, která jí zachránila život. Prožitá bolest se nejvýrazněji promítla do románového triptychu, v němž zobrazila osudy silných a talentovaných žen, které však trpěly ve stínu svých slavnějších partnerů: Fridy Kahlo, již není potřeba představovat, Picassovy múzy a milenky Dory Maar a konečně Milevy Einstein, manželky švýcarského patentového úředníka, který obrátil fyziku naruby. Román Dora i minotaur (Dora a minotaurus, 2015) přitom vrhá na španělského kubistu tak nepříjemné světlo, že by to nejspíš neustál ani leckterý komparzista z „Epstein Files“.

Jako bych tu nebyla

Český čtenář se mohl s dílem Slavenky Drakulić seznámit díky souboru reportážních esejů Ani mouše by neublížili (2003, česky 2006), v nichž vykreslila portréty válečných zločinců z jugoslávských válek devadesátých let. Podobně jako Hannah Arendt zde pregnantně odhaluje banalitu zla, které se v posledním desetiletí minulého století na jih od Maďarska urvalo ze řetězu, přičemž zcela jasně poukazuje na nevyspělost a intelektuální mrzáctví protagonistů soudních procesů, v nichž nakonec padaly nejen vysoké tresty, ale bohužel i osvobozující rozsudky. Pro pochopení toho, co, jak a proč se ve válkách o jugoslávské dědictví dělo, je tato kniha přinejmenším stejně důležitá jako erudované historiografické monografie.

Ještě zásadnějším dílem podobného zaměření je román Kao da me nema (Jako bych tu nebyla, 1999), vydaný péčí legendární skupiny chorvatských opozičních novinářů kolem týdeníku Feral Tribune. Slavenka Drakulić původně chtěla napsat sbírku reportáží především o ženách znásilněných během války v Bosně a Hercegovině, nakonec se však rozhodla všechny vyslechnuté hlasy spojit do fikčního vyprávění, jež svou hrůzností a surovou bezprostředností dalece předčí i ty nejstrašnější záběry z domácích videí, které svého času kolovaly na všech stranách fronty. Román získal několik mezinárodních cen a v roce 2010 se dočkal filmové podoby v režii Juanity Wilson.

Druhou česky vydanou autorčinou ­knihou je sbírka esejů Jak jsme přežili komunismus (1991, česky 2006). Autorka se v ní vypořádává s nelehkým problémem jugonostalgie, která je stejně zhoubná jako již bezmála čtyřicet let trvající křížová výprava proti všemu, co na sobě mělo rudou hvězdu. Vzpomíná na dny svého dětství a dospívání v době, kdy nedostatek znamenal standard, ovšem ve společenském vývoji během rozpadu Jugoslávie a po něm nachází pouze přelakovaný totalitní režim, v němž už je sice dostatek všeho, ale k ničemu to není.

Stihneme všechno říct?

Slavenka Drakulić zemřela jen několik týdnů po vydání svých pamětí, příznačně nazvaných Zašto nisam naučila kuhati (Proč jsem se nenaučila vařit, 2026). Její životní dílo se tak uzavřelo titulem odkazujícím k jednomu ze smrtelných hříchů nikoli feministky, ale dobré hospodyňky. Odpověď na položenou otázku se nabízí sama: Slavenka Drakulić se nenaučila vařit, protože osud chtěl, aby se zabývala jinými věcmi. A v tom, co se stalo jejím posláním, uměla chodit jako málokdo. Nikdy nevystupovala se sebemenším náznakem toxicity, své názorové oponenty dokázala rozložit poučenou argumentací a útoky proti sobě odvracela s odzbrojujícím humorem. Kdyby se učila vařit, mohla být světová literatura bohatší leda o pár kuchařek.

Její dílo bylo převedeno do dvacítky jazyků, mimo to značnou část textů napsala v angličtině, takže její knihy jsou dostupné i čtenářkám a čtenářům, pro něž je chorvatština nesrozumitelná. V románu Frida ili o boli (Frida aneb O bolesti, 2007) napsala: „Stále si představu­jeme, že svým blízkým stihneme všechno říct a vysvětlit, ukázat jim, že jim rozumíme a milujeme je. Náhlá smrt je tak nespravedlivá i pro toho, kdo zůstal.“ My, kdo jsme zůstali, naštěstí můžeme číst – třeba právě Slavenku Drakulić.