Když literární scénu 20. června zasáhla informace o smrti Slavenky Drakulić, chvíli viselo ve vzduchu podivné ticho. Každý, kdo v (post)jugoslávské literatuře opravdu něco znamená, čekal a hledal vhodná slova. Když potom reakce přišly, jejich společný jmenovatel by se dal shrnout lapidárními slovy: Díky, Slavenko, budeme tě dál číst.

Žádný přehnaný patos se nekonal, protože kdo Slavenku Drakulić poznal osobně (včetně autora těchto řádků), věděl, že by mu to dala pořádně sežrat. Myslím, že by byla radši zůstala „čarodějnicí z Ria“, jak ji a několik dalších odvážných spisovatelek – mimo jiné Dubravku Ugrešić – v devadesátých letech častovala nacionalistická soldateska chorvatského prezidenta Franja Tuđmana, za jehož vlády byla Drakulić donucena ze své nové, „demokratické“ vlasti doslova uprchnout. Nebyla by to ale žena, která přežila několik smrtelných diagnóz, aby se nechala zastrašit avatary dobové manosféry. Kromě toho, že vyhrávala soudní procesy o právo na ochranu osobnosti proti všem koryfejům nové moci, vracela strůjcům nacionalistického kýče postjugoslávských zemí vše i s úroky.

Dopátrat se pravdy

Pokud bychom měli vyzdvihnout jednu z ně­kolika konstant jejího díla, byl by to cit pro skutečnost. Všechny její prózy totiž spojuje touha dopátrat se…