Náměstí Práce se v Česku nachází ve třech městech: ve Zlíně, Prostějově a Adamově. Danielu Hradeckému a jeho poslední knize je geograficky nejbližší třetí z nich, byla totiž napsána „v Brně, v kapesní metropoli, která především / postrádá jakoukoli tragiku, / a tak se stává dokonalou reprezentací světa / ponechaného nazdařbůh“. V Brně se dnes žádné náměstí Práce nenachází. Podobně jako tato „kapesní metropole“ je totiž i název sbírky zjevně symbolickou reprezentací světa a jeho podivných pravidel; ostatně tematika práce, její nutnosti nebo nucenosti není Hradeckého tvorbě cizí.

V nových básních se ovšem vyskytuje spíše sporadicky – práce je jen jedním z mnoha obecných pojmů, se kterými se zde žongluje. Jejich trajektorie přitom není snadné zaznamenat, neboť žonglér své řemeslo po letech zdatně ovládá, neustále přidává nové po­­jmy a ty staré překotně převrací. Devatenáct dílčích výstupů se různě doplňuje a variu­je, díky čemuž vzniká vcelku nápadité, ač trochu exhibicionistické představení, jehož protagonista se na publikum obrací vesměs nevybíravě: „nebuďte prosím blbí“, „cožpak nemáte kurva štelung nic jiného na práci“; ale dokáže být i přívětivější: „pochopili jste správně, mám vás za to rád“.

Ultimátní soubor nesmyslů

Zřejmě nejčastěji létá vzduchem pojem mládí (respektive dětství), které je také prvním slovem knihy. Mluvčí se ve zběsilých proudech myšlenek opakovaně navrací ke generačním sporům, jejich příčinám a důsledkům: mládí je „budoucnost a radost“, hlavně ale boj proti otcům, proti dospělosti, v niž se ovšem každé mládí nevyhnutelně převrací a dostává se tak na opačnou stranu barikády. Lyrický subjekt tyto nekonečné konflikty pozoruje a komentuje s patřičnou distancí: „můžu bezpečně a se skrývaným žalem / zapisovat dál tu dnešní sútru, sledovat, jak se lopotíte, / jak se snažíte a pílíte, jak z jedné strany stavíte dům / a z druhé vám ho rozebíraj“.

Nijak přitom neskrývá svou skepsi, a to nejen ve vztahu k mládí, ale k celému světu – ke světu „přechodů z bezradnosti do bezradnosti“. Právě bezradnost se zdá být diagnózou dnešní situace: „bezradný svět lidský“ čeká na „další bezradnou válku“; „lidi budou vyšilovat, co jiného, / vyšilujou z bezradnosti sto tisíc, milion let, / tož si zavyšilujou ještě nějakej ten pátek“. Co jiného také dělat ve světě, jenž sám zešílel? Bezradně působí i literáti a literátky, kteří se knihou ochomýtají, enigmaticky utrousí verš a zase zmizí. Není se čemu divit, řídí­-li se příručkami, jak se dnes v literatuře nezesměšnit.

Hradeckého kniha se však nebojí (třeba se zesměšnit). Mluvčí si je vědom, že „je to obvyklé a banální vidět svět co ultimátní soubor / nesmyslů“, a úporně se snaží přece jen objevit ne snad smysl, ale aspoň východisko: „ne, musí přece / někudy vést cesta ven, jen musí to ven ještě někde být / a ono jistě jest“. Odhodlanost navzdory všemu nepodlehnout pesimismu oživuje velká slova – lásku, přátelství či vzájemnost, ale i to největší, sice důsledně psané s malým písmenem, zato však překvapivě časté: „musíme dál a dál něco, cokoli dělat, / z bezradnosti dostavíme třeba i ty věže katedrály, / těsně předtím, než se bůh stane nezajímavým vtipem“.

Radost a naděje

Snad je v tom určitá moudrost – či přemoudřelost – starého muže, dávajícího rady dalším pokolením: „bezradnost synů rovná se zde bezradnosti otců / a kritizovat umí každý, co zkusit třeba odpuštění“. Ale v pozadí všech bonmotů, povzdechů, glos, sžíravostí i vulgarit pulsuje hluboká účast s tímto bezradným světem. Na několika místech se nenápadně vynořují i osobní tragédie mluvčího, a jak skladba pokračuje, ironický odstup nahrazuje jeho osobní angažmá, přiznání strachu i vlastní bezradnosti. Sám v závěrečných pasážích píše, že „tahle kniha měla být / o radosti a naději do budoucích hrůz a katastrof, / něco se tedy zjevně nepovedlo“.

Zde si ovšem dovolím polemizovat – jistě, budoucích, ale i současných hrůz je v knize o poznání více než naděje, která se vyskytuje jen zřídkakdy, bezděky a spíše v balabánovském nulovém stupni. Ale jestliže i tak cynický hlas, jako je ten promlouvající v Hradeckého básních, dokáže nakonec přitakat úsilí mladé generace a nevzdat se přitom vyhlídky na odpuštění a spásu, jestliže je v době masivního vzestupu nacionalismu a fašizace Evropy ještě stále možné milovat národ a jestliže i to Brno („nudné jako domluvená rvačka“) je „hodno lásky, hodno lásky, hodno lásky“, pak radost a naděje ještě nezhynuly. Něco se tedy zjevně povedlo.

Autor je literární kritik.