Reprezentativní budovou mnohých českých a moravských maloměst je divadlo. To si měšťanstvo postavilo všude tam, kde se cítilo jako sebevědomá a etablovaná společenská síla, a často si do něj pořídilo i nákladnou malovanou oponu. V českých i německy mluvících městech šlo o teritoriální, nikoli jazykový fenomén. Ve Varnsdorfu, Lounech, Nymburce, Novém Jičíně, Klatovech, Kolíně, Prostějově, Znojmě, Táboře, Písku, Litoměřicích, Šumperku, Uherském Hradišti, Jablonci, Žatci či Chebu představovalo divadlo důkaz kulturních ambicí obce. Podobně tomu bylo v lázeňských centrech, kde potřebu divadla vytvářeli i hosté přijíždějící za léčbou a odpočinkem. Existence divadelní budovy však sama o sobě ještě nezaručuje pestrý kulturní život ani otevřenost vůči světu.

Malé Národní

Fungování českých divadel po druhé světové válce zásadně proměnil divadelní zákon z roku 1948 a nové územněsprávní uspořádání státu z roku 1960. Zatímco některá města o své soubory přišla, jinde vznikly nové profesionální scény. Jedním z těchto případů byl Cheb. Do města s nově vyštafírovanou divadelní budovou z roku 1874 byl z Klatov přesunut profesionální ansámbl. Chebské divadlo se změnilo v Divadlo pohraniční stráže a jeho ředitelem se stal herec a režisér Karel Novák.

Důvodem, proč byla stálá profesionální scéna zřízena právě v Chebu, byl i fakt, že v blízkosti leží dvoje lázně, Mariánské a Františkovy,…