Reportážní kniha polského publicisty Zbigniewa Rokity nazvaná Králové střelců ukazuje na několika osudech, jak sport ve východním bloku v průběhu posledního století sloužil vládnoucí moci a jak jí byli jednotliví sportovci podrobováni.

Přátelský zápas mezi Maďarskem a Itálií v Turíně v roce 1947. Foto neznámého autora
Na začátku dvacátých let minulého století si moskevská fotbalová hvězda Nikolaj Starostin při zápase v Tbilisi ze svého protihráče nedělal příliš hlavu. Byl to těžkopádný, zavalitý chlapík, který svým umem na levém křídle zrovna neoslňoval. Pro Starostina tak nebyl problém Lavrentije Beriju kličkou obejít a vstřelit gól. Jenže i Berija se stal moskevskou hvězdou – ovšem v Kremlu. A Starostin, jehož socha dnes zdobí stadion Spartaku Moskva, se stal obětí politických čistek a o dvacet let později skončil v gulagu – na výslovné přání šéfa NKVD. Začátkem padesátých let se sice dostal na svobodu, dokonce trénoval jeden moskevský klub, nicméně tajná policie se ho snaží znovu zatknout. Má to ale háček: Starostin je pod ochranou majitele klubu, dokonce kvůli svému bezpečí bydlí přímo v jeho sídle. Tímto ochráncem není nikdo jiný než Vasilij Stalin, syn sovětského generalissima.
Podobných až neuvěřitelných propletenců velké politiky a sportu najdeme v knize polského novináře Zbigniewa Rokity spoustu. Králové střelců (Królowie strzelców, 2018) předkládají dějiny sportu v Sovětském svazu a jeho satelitních zemích jako řadu strhujících příběhů sportovců, kteří se proti své vůli zaplétají s politickou mocí. Sport přitom není jen zábavou pro lid, ale…Článek je přístupný předplatitelům*kám.