Růst je slovo, které dnes polarizuje. Zatímco se stále vedou diskuse o tom, zda lze ekonomický růst oddělit od růstu emisí, ten nejcitelnější decoupling dnes běžně mnoho lidí zažívá mezi růstem ekonomiky a vlastní životní úrovní. Přestože kupní síla řady domácností dosud plně nedohnala ztráty z pocovidové inflace a sílící intenzita nových krizí nadále ochromuje naši ekonomickou jistotu, v českých ekonomických debatách jako by problematika reálných příjmů téměř neexistovala. Většina pozornosti je neustále upřena na to, zda a jak moc hospodářství meziročně roste. Jenže co nám vlastně říká údaj o HDP, hlavní poválečné měřítko ekonomického růstu? Udává hodnotu finálních statků a služeb vyprodukovaných na území státu. Když roste, ekonomika vytváří větší objem produkce nebo stoupá její peněžní hodnota. Do určité míry nám tak zrcadlí stav výrobní aktivity. O ekonomické situaci obyvatel, společenském blahobytu či kvalitě této produkce ale vypovídá jen velmi málo.

Exkurs českým systémem

I proto se v posledních letech začaly ­hledat alternativní indikátory, které by ­zachytily komplexitu ekonomické prosperity lépe než HDP. Zformovaly se také proudy, jež zpochybňují slučitelnost růstu s limity životního prostředí a vyvracejí tak samotnou představu hospodářského růstu jako společenského cíle. Název nové knihy…