1. Překladače na bázi generativní umělé inteligence jsou čím dál propracovanější, překladatelské honoráře chronicky zaostávají za rostoucími životními náklady, Ústav translatologie na FF UK bojuje o přežití, ministerstvo kultury místo institucionální podpory osekává grantové prostředky a chaoticky prosazuje novou koncepci státní kulturní politiky. Co považujete za největší hrozbu pro současnou a budoucí překladatelskou práci?

2. Co vám jakožto překladatelům umělecké literatury naopak přináší radost a naplnění?

Alice Flemrová

(italština)

1. V otázce jsou propojeny věci, které spolu do jisté míry souvisí, ale o spojené nádoby se nejedná.

Překladače na bázi umělé inteligence jsou skutečnost, která už nastala, je nezvratná a obávám se, že duševní vlastnictví se nepodaří uspokojivě legislativně ošetřit. Překladatelé krásné literatury ale stále mohou vsázet na jedinečnost intelektuální a citové výbavy, kterou disponují a která dává jejich překladům nezaměnitelnou tvář. Ale to se i v rámci beletrie (do níž řadím i esteticky hodnotnou esejistiku) týká pouze určité části textů, a sice těch, do nichž je vložena jedinečná intelektuál­ní a citová výbava jejich autora.

Pokud jde o translatologii, tam je problém mnohem širší a týká se dlouhodobého neutěšeného stavu věcí na FF UK. Je třeba zdůraznit, že rušení a slučování oborů zasáhlo a zasáhne nejen translatology. Nejhorší je na tom způsob, jímž vedení fakulty tyto plánované změny sdělilo, nedostatečná komunikace se zaměstnanci, jichž se to týká. Za důležité považuju hlavně zachování oboru tlumočnictví, který potřebuje i technické zázemí a vyškolené pedagogy „z praxe“. Překladatelství se týká jen několika velkých jazyků (angličtiny, španělštiny, francouzštiny, němčiny a ruštiny), ostatní filologové se zájmem o překládání museli vždy spoléhat na nabídku domovské katedry či ústavu, kde se vyučoval překlad krásné literatury takzvaně svépomocí.

A konečně se dostávám k problému, jemuž je po mém soudu v tuto chvíli třeba věnovat největší pozornost, protože nesouvisí s dlouhodobým vývojem, nýbrž jen s výsledkem voleb a s politickými náladami v zemi. Doufat ve změnu nestačí, je třeba o ni usilovat a pohotově reagovat na návrh nové koncepce ministerstva kultury, což mnohá profesní sdružení a organizace dělají. Jedno volební období sice neohrozí žádného překladatele, ale může vést k zániku platforem, ve kterých nachází uplatnění.

2. Těší mě práce překladatele krásné literatury jako taková. Pro mě je největším darem možnost skutečně porozumět textu, objevit v něm hlas implicitního autora a tlumočit jeho intence čtenářům, často s nutností ohýbat, pilovat, hníst mateřský jazyk a zkoušet, co vydrží.

Jitka Jeníková

(arabština, angličtina)

1. Za hrozbu považuji především postoj části politických, podnikatelských, ale i akademických představitelů, že překladatelství je cosi přežitého, co líp a hlavně levněji zvládne AI. Tento názor jde obvykle ruku v ruce s jistým pohrdáním „měkkými“ vědami a také se značně omezeným vnímáním toho, co vlastně překladatelství je. Tedy že nejde o mechanické překlopení jednoho jazyka do druhého – což je zhruba to, co dokáže udělat digitální mixér v podobě AI. Od toho se následně odvíjí i snaha o systematické hubení malých oborů, nezájem o malé, případně ne tak exponované literatury a likvidace jazykovědných kateder s mnohaletou historií pod záminkou ekonomické racionalizace.

Dalším velkým problémem jsou tristní podmínky, ve kterých dnes překlady vznikají a které tlak na rozšíření AI ještě zhorší. Nůžky mezi životními náklady a honoráři překladatelů se od devadesátých let rozevřely takovým způsobem, že bychom našli jen minimum překladatelů a překladatelek, kteří dokážou pouze z této činnosti uživit nejen sebe, ale i svou rodinu. To nevyhnutelně vede k tomu, že tento „koníček“ doplňuje „skutečné zaměstnání“, a má­-li výsledný překlad snést přísnější měřítka, musí překladatel textu věnovat mnohem víc času, než by bylo ekonomicky rozumné. I tady podle mě začne víc úřadovat AI a tu nejmasovější produkci uvidí živí lidé leda z rychlíku. Až se z části překladatelů stanou redaktoři AI, výsledkem bude postupná, ale nevyhnutelná degradace textů. Zvlášť pokud bude pokračovat současný trend, kdy stát dává ruce od literatury pryč a nechce náročnější, ale také trvalejší díla finančně podporovat.

2. Těší mě, že se pořád ještě najdou nakladatelé ochotní vydávat knihy, které na sebe sotva s bídou vydělají. Poslední roky jsou léty hojnosti hlavně pro překlady z moderní arabštiny, jež byla po dlouhé roky z různých důvodů nakladateli opomíjená. A já jsem nesmírně vděčná, že mohu být téhle „nové vlny“ součástí.

Aleš Kozár

(slovinština)

1. Literárnímu překladu se věnuji přes dvacet let, vždycky to však byla spíš vedlejší aktivita. Před dvěma a půl lety, po zrušení slavistiky v Pardubicích, se ale pro mě poslední možností, jak zůstat v kontaktu s oborem, stalo překládání na plný úvazek jako OSVČ – se všemi riziky nízkých honorářů a zaostalostí české kulturní politiky. Bavit se o výši honorářů u nás v zásadě ani nemá smysl, tím se uživit nejde. Mně to umožňují naštěstí o něco štědřejší zahraniční granty. Mimochodem, Slovinsko, také postsocialistická země, dokázalo smysluplný status umělce zavést patnáct let před námi.

Ohrožení profese vnímám v kratším horizontu v nepředvídatelných a neuvážených zásazích do literárního mikrosvěta, třeba ze strany ministerstva kultury, jak už teď vidíme u literárních časopisů, odkud se rozkolísanost snadno může přenést i na festivaly, malé nakladatele apod. A zásadní je také provázanost prostředí kultury nejen s translatologií, ale i dalšími filologickými obory, které procházejí nebo už prošly podobnou destrukcí. A všechno to má společné jednu věc, která mě děsí. Ti, na které to spadne, jsou vesměs postaveni před hotovou věc. Opravdu nikomu nevadí třeba to, že FF UK i Slovanský ústav Akademie věd v tuto chvíli zrušily výzkum i výuku všech kultur někdejších jugoslávských zemí, a navíc je nejistá i budoucnost jedinečné Slovanské knihovny? A opravdu je nám jedno, jaký obraz o sobě tímhle vysíláme do zahraničí? Vysvětlovat to nedostatkem peněz je ten nejprimitivnější způsob, jak říct, že si lidského umu, znalostí a zkušeností ani trochu nevážíte.

V delším horizontu vidím ohrožení v samotném vývoji čtení a čtenářství, které už teď pro spoustu mladých – a často inteligentních – lidí končí někde na střední škole. Myslím, že sem je třeba napřít hodně pozornosti třeba ze strany knihoven, ale i škol samotných.

2. Radost mám z práce s texty, z rozlousknutí nějakého překladatelského ořechu, slovní hříčky, šroubované věty, a pak když vidím, jak se po mnohatýdenním lopocení začne vylupovat pěkný, živý, barvitý text. V posledních letech taky stále víc oceňuji příležitost dostat se do kontaktu s lidmi při literárních večerech či festivalových besedách, byť to často znamená vylézt ze své ulity a vybojovat boj s trémou a ostýchavostí. A možná mi to aspoň trochu supluje nemožnost učit a přednášet.

Anna Křivánková

(japonština)

1. Nechci nijak zlehčovat ministerský chaos či situaci na FF UK (oboje je symptomem ne­­utěšené doby), ale osobně vidím největší hrozbu v člověku – konkrétně v nakladateli, který je ochoten vydávat knihy přeložené umělou inteligencí, a ve čtenáři, který je ochoten si je kupovat. Aniž bych chtěla znít sentimentálně, stojím si pevně za tím, že lidskou invenci a cit umělá inteligence (obzvláště model fungující na základě pravděpodobnostních výpočtů) nahradit nemůže a že spokojit se v zájmu výdělku s náhražkou je stejně destruktivní jako konzumace ultrazpracovaných potravin.

2. Pominu­-li vážnější literaturu, tvoří velkou část mého překládání manga, která má poměrně dost čtenářů. Často hyperkritických, ale o to víc mě těší, kdykoliv některý z nich zmíní, že se mu na mém překladu něco líbilo a pobavilo ho to. A samozřejmě mám radost, když vidím, kolik japonských komiksů i románů je teď u nás dostupných v češtině. Vědomí, že na tom mám nějaký podíl, je pro mě velká odměna.

Alena Machoninová

(ruština)

1. Největší hrozbou pro moji práci je v tuto chvíli režim země, jejíž literaturou se zabývám a snažím se ji zprostředkovávat i českému čtenáři – tedy ruský, putinovský režim. V pátém, respektive třináctém roce války odpor ke všemu ruskému pochopitelně roste. Proč věnovat pozornost literatuře agresora? Argumenty, že autor či autorka válku otevřeně odsoudili, že jejich dílo je z docela jiného času, přestávají pomáhat. Při snižujících se dotacích nakladatelé jako první škrtají ruské autory. A já se nedivím – a zkouším to jinde. Divím se ale, když se mnou nakladatel přece jen smlouvu na překlad uzavře, já knihu přeložím a po odevzdání rukopisu se od něj dozvím, že knihu nevydá, protože nedostal státní dotaci. Divím se, jak se mohl spolehnout na jediný zdroj, jak je možné, že nemá žádnou záložní variantu, a proč si v takovém případě mou práci vůbec objednával.

Překlad pro mě nikdy neznamenal obživu, nanejvýš přilepšení. Koneckonců nevnímám ho ani jako svou profesi. Nikde jsem se mu neučila. Překládat jsem začala ve snaze porozumět básním Gennadije Ajgiho, plným zámlk a novotvarů. Listovala jsem ve výkladovém i v pětidílném rusko­-českém slovníku a dělala si poznámky ke každému slovu. K překladu to byl už jenom krůček.

2. Překládat v nějaké míře budu nejspíš vždy. Přinejmenším dokud budu cítit potřebu proniknout co nejhloub do cizojazyčného textu. To je skutečný důvod, proč se této činnosti věnuju, a nenechám se o ni připravit žádnou vládou – ruskou ani českou. Umělá inteligence ten typ textů, které mě zajímají, ještě nějakou dobu nezvládne. Budu se o ně dělit s českými čtenáři, dokud to půjde. Mám radost, když mi někdo napíše, že se těší třeba na novou Vasjakinovou. Znamená to, že se mi daří uvádět „mé“ autory do českého kontextu – a o to mi jde především.

Pavel Novotný

(němčina)

1. Myslím, že AI jen prohlubuje to, co se nazývá dialektikou osvícenství: umělá inteligence na jednu stranu otevírá netušené možnosti, na stranu druhou hrozí tvrdou dehumanizací (která se logicky promítá i do zacházení s jazykem). Právě instituce jako Ústav translatologie, ale třeba také různé jazykové katedry, se v takové situaci stávají nepostradatelnými, jejich společenská relevance neklesá, naopak roste – a šetřit na nich se nikoli nemá, nýbrž přímo nesmí.

2. Překlad je pro mě především intenzivní četbou a interpretací, dialogem s kvalitním textem. Záměrně si vybírám texty takového typu, kde mi umělá inteligence příliš nepomůže: překládám zejména poezii. Snažím se pracovat offline, internet mi slouží pro výchozí rešerše, pro dořešení sporných míst, pro hledání kolokací, ale jinak se prostě odpojuji, nechci být rušen, mlátím do prastarého počítače, důležitý je především dobrý monitor. Hledám ve slovníku, nalévám se čajem, často přitom poslouchám různé dávné jazzové be­-bopové živly – tuhle hudbu mám jako překladový stimul, dokážu ji vnímat, poslouchat tisíckrát dokola a zároveň se soustředit na text. Nepřekládám ale příliš, občas si najdu něco, co mě osvěží a co má smysl přenést do českého prostředí. Někdy mě to třeba i propojí s ještě žijícím autorem – takový Gerhard Rühm nebo Ferdinand Kriwet, to byla v tomhle smyslu opravdu osudová setkání, textová i lidská.

Martin Pokorný

(angličtina)

1. Vypomůžu si pár let starým a již jednou „protočeným“ facebookovým postem, nemám na něm co měnit: osobně mě coby překladatele pálí, že knižní distribuce hodně inkasují a málo distribuují, že svou funkci neplní katedrové knihovny a že neexistuje síť kvalitních gymnaziálních knihoven, že se Městská knihovna Praha orientuje na průtok ve „čtenářosvazkodnech“, že se na rozdíl třeba od hudby a divadla u nás neustálil způsob, jak literaturu učinit součástí společenského života smetánky a získat za to odpovídající podporu, že recenzní rubriky nestíhají a Národní knihovna nezvládá udržet, natož zpětně doplnit databázi článků, že FF UK nemá vlastní knihkupectví atd. Kdyby se toto vyřešilo, prezentaci vlastního jména i dojemné popisy osudu rád oželím, koneckonců – aniž bych chtěl někoho chytat za slovo – překlad je vždycky důležitější než překladatel, v tom by snad mělo být jasno.

2. Tady je odpověď snadná a jasná: při překládání umělecké literatury přináší radost samo překládání umělecké literatury – respektive tedy též vyhlídka na to, že text vyjde, že redakci provede někdo přínosný a podobně, ale to jsou v zásadě jen podřízené aspekty.

Robert Svoboda

(maďarština)

1. Po letitých zkušenostech vidím ­největší, ač zdánlivě bezvýznamnou hrozbu v tom, že malé kreativní komunity plodící originální nápady mohou být rozprášeny nebo (ať už vcelku, či po částech) připojeny k něčemu většímu. Samozřejmě ve jménu úspor! Jak hezké slovo a jaká rozkoš: stát šetří. Ušetří nám námahu, abychom se plody a podněty oněch komunit zabývali, abychom se jimi nechali inspirovat, abychom jim fandili nebo spílali, prostě abychom k nim zaujímali stanovisko. Protože tyto malé skupinky, které někdy vypadají jako škola, jindy jako umělecká dílna, divadelní soubor nebo nakladatelství, se ve větších entitách rozpustí. Některé samozřejmě přežijí, potom ale jejich existence bude záviset výhradně na domácích, případně zahraničních dotacích. Říká se: „Kdo to umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí. A kdo to ani učit neumí, ten to řídí.“ Mnoho talentů se ztratí, půjdou raději dělat něco jiného. Nebo odejdou hledat štěstí do ciziny. Po jisté době už ani nebude koho učit. A nakonec odpadne i samotné řízení.

Z hlediska překladatele je nápadné, že vedle reprezentativních „bohatých národních kulturních tradic“ nejsou dost zdůrazněny kulturní tradice a trendy jiných národů, které překlad přenáší do naší jazykové oblasti. Ta pak s nimi vstupuje do interakce, což je už po staletí podle některých nežádoucí (neopičit se po cizích vzorech), podle jiných naopak chvályhodné (mezinárodní kulturní rozhled).

2. Osobně mi dělá radost každá „výzva“. Ač už jsem přeložil nejeden tlustý román, mám rád texty, které minimem jazykových prostředků dovedou vyjádřit maximum. A já je v tom musím napodobit. Mám rád jazykové obraty, které není snadné dešifrovat. Nebo se sice dešifrují snadno, ale jak to, probůh, se všemi těmi konotacemi převést do druhého jazyka? Mám rád, když se musím vejít do určitého veršového schématu. A mám rád nápaditou (pokud možno mírně absurdní) dětskou literaturu… Tím jsem už asi prozradil, že rád luštím šarády a rád překládám poezii. A když to nakonec ještě vyjde tiskem nebo z toho vznikne veřejně provozované představení, moje radost dostupuje vrcholu.

Anna Štádlerová

(angličtina, španělština)

1. Skutečnou hrozbou by byla ztráta motivace číst literaturu, objevovat nové světy a myšlení jiných lidí, přemýšlet o jazyku, učit se a rozvíjet. A to jak na straně čtenářů, tak literárních profesionálů. Mluvím o dystopickém scénáři, kdy vlivem kombinace faktorů, které jsou tak pěkně vyjmenované v otázce, bude postupně ubývat lidí, kteří si například v oblasti literárního překladu budují kritický úsudek. Při absenci expertů a nadšenců by nezbylo než se stále víc spoléhat na technologie. Zároveň by chyběli lidé, kteří by byli schopni výstupy těchto technologií kompetentně posoudit, takže bychom technologiím vlastně nad touto oblastí přenechali kontrolu. A to v situaci, kdy nevíme, jaký dopad by to mělo na společnost: o přínosu literárních překladatelů, třeba o vlivu překladů na rozmanitost jazyka nebo imaginaci čtenářstva, máme vlastně velmi málo empirických dat.

Co s tím dělat? Instituce by měly podporovat výzkumy vlivu AI i lidského umění na společnost a na základě toho činit strategická rozhodnutí. A literární překladatelé by neměli zapomínat na společenskou roli překladatele mimo samotnou práci s textem a být čtenáři průvodcem po světě překládané knihy: psát o ní, besedovat, objasňovat poznatky nabyté během stovek hodin práce. Lidé mají tendenci následovat lidi a sdílet nadšení z milované činnosti mi přijde jako dobrý způsob, jak proti celospolečenské ztrátě motivace bojovat.

2. Teď v kontextu letního blitzkriegu na FF UK mě třeba upřímně těší, jak aktivně se k celé věci staví tamní studentstvo – obrací se na vedení fakulty, píše protestní vyjádření, snaží se celou věc medializovat, dobrat se odpovědí na zásadní otázky týkající se studia. Mám radost, že se nebojí ozvat a není mu ani trochu jedno, co se děje. A taky jsem moc zvědavá na první ročník FLIPu, Festivalu literárního překladu, který se bude konat v září.

Michal Švec

(finština)

1. Podle facebookových nostradamů měli být překladatelé už několik let vyhynulý druh. Nestalo se a v nejbližší době ani nestane. Ke stálým hrozbám pramenícím z neudržitelné, ale setrvačné povahy českého knižního trhu, přiživujícího trvalý prekariát, se nicméně přidávají hrozby nové. Tou možná největší je mylné přesvědčení části společnosti, že lidský překladatel není potřeba, že jeho práci přece svede i stroj, a to nepoměrně rychleji a levněji, s rozdílem tak zanedbatelným, že to stejně „nikdo nepozná“. Přidaná hodnota práce překladatelů, která je velmi komplexním procesem, se přitom vysvětluje velmi obtížně, stejně jako drobné nuance, jež jsou pro čtenáře těžce rozpoznatelné, ale pro text a jeho významy klíčové. Lidé si přestávají rozumět a přestávají se poslouchat, a pokud rezignujeme na péči o jazyk a srozumitelnou mezilidskou a mezikulturní komunikaci, jejichž integrální součástí je právě překladatelství a ústředním mediátorem lidský překladatel, bude se situa­ce nadále zhoršovat.

2. Jakkoli je na tom český knižní trh dlouhodobě prachbídně po ekonomické stránce, jeho velkou předností je nesmírná diverzita, ve srovnání s jinými zeměmi až unikátní. Zájem nakladatelů i čtenářů o překlady z široké škály jazyků, o „malé“ literatury i okrajová témata nadále trvá. A tak mi dělá radost, že můžu v rámci své specializace, kterou je finská literatura, vyhledávat skryté poklady, trávit spoustu času s každým jejich slovem a zprostředkovávat je našim čtenářům. Poslední rok jsem se například zabýval u nás dosud prakticky neznámou dramatickou tvorbou Miky Waltariho. Výsledkem bude český výbor tří her, který vyjde letos na podzim. Dva z těchto textů se dočkaly vůbec prvního překladu do cizího jazyka – a tím je čeština.

Miroslav Tomek

(ukrajinština)

1. Za hrozbu považuji neochotu většiny překladatelů o stávajících možnostech strojového překladu otevřeně diskutovat a hledat novou úlohu člověka při výběru, překladu a popularizaci kvalitní literatury. Velké jazykové modely sice mají svá omezení, s jazykem jim to ale jde víc než dobře. Je proto namístě uvažovat o tom, zda je pro nás překladatelská práce podstatná sama o sobě, jako způsob realizace vlastních schopností a sil, případně zda to či ono literární dílo v lidském překladu představuje svébytnou estetickou hodnotu spojenou s jedinečnou osobností a uměleckým záměrem překladatele, kterou strojový překlad nedokáže nahradit.

Já sám se domnívám, že úlohou lidského překladatele v budoucnosti bude především výběr díla, a jeho prvořadým úkolem bude přesvědčit nejen nakladatele, ale i čtenáře, aby mu věnovali náležitou pozornost. Proto se obávám, že tou opravdu největší hrozbou pro překladatele je dlouhodobý pokles zájmu o literaturu a čtení knih vůbec.

2. Především jsou to vnímaví čtenáři, kteří v přeložených dílech dokážou najít krásy a významy, o nichž jsem leckdy sám neměl tušení. Obecně jsou setkání s vlastními překlady v nových kontextech velmi radostná, a to tím víc, čím jsou nečekanější.

Petra Zikmundová

(francouzština)

1. Osobně ohrožení nepociťuju, jelikož na překládání nejsem existenčně zcela závislá. Je to pro mě spíš milovaný koníček, kterému se věnuju od rána do večera, stojí mě na zálohách devět tisíc měsíčně, rvu si u něj vlasy a párkrát do roka si díky němu přivydělám, třeba na velký pytel superprémiových psích granulí a půlku „dovolené“ v Hostýnských vrších. Strach mám spíš o obor jako takový, protože ne každý má z čeho si tohle hobby dotovat. Ministerstvo kultury zjevně nehodlá situaci OSVČ v kultuře jakkoli řešit ani poskytovat jakoukoli podporu profesním organizacím, které se nedůstojné podmínky překladatelské práce snaží narovnat, a vedení FF UK patrně považuje za zbytné kvalifikované překladatelky nebo tlumočníky společnosti dopřávat. Bojím se i o studující a vyučující z Ústavu translatologie, které vedení fakulty svým bezohledným jednáním vrhá do nejistoty. Generativní AI vůbec nechápu, ale pořád tak nějak doufám, že má lidem práci spíš usnadňovat než brát.

2. Nejspíš i proto, že sama jsem líná a nedružná, si ohromně cením činorodosti profesních organizací, studentských spolků a jednotlivců v překladatelské komunitě, kterou nejen čelí všem těm ranám letošního léta (navíc často s humorem), ale dlouhodobě bojují za lepší postavení nás všech. Na práci samotné mě těší, že se skrze ni neustále něco učím, a když nechci, nemusím celé dny s nikým promluvit. Mám to štěstí, že překládám i literaturu prodchnutou vírou ve společenskou změnu, což mi brání úplně propadnout cynismu.

Připravil Michal Špína.