Je léto a já jezdím na kole po širokých ulicích. Mám přitom téměř dětský pocit, a tak třeba když přejedu přes řeku na pravý břeh a pokračuju podél ní po cyklostezce směrem do města, pustím se na chvíli řídítek. S rukama za zády pak balancuju na svém křivém kole, které se věčně stáčí doleva. Fouká teplý vítr, slunce pálí do holých paží a jeho odraz ve vodní hladině mě bodá do očí. Jakmile před sebou uvidím dlouhou puklinu v asfaltu, řídítek se raději zase rychle chytím.

Mé kolo je div ne starožitný kousek, značka pojmenovaná po vítězi Tour de France z padesátých let (a i pomyšlení na tenhle závod mě kdovíproč vrací do dětství). Stálo méně než měsíční tramvajenka. Teď ho pravidelně vodím do opravy: nejdřív upadla jedna šlapka, po ní druhá, pak přestaly fungovat brzdy, potom se přehazovačka zapletla do kola a strhla řetěz, a když už se všechno zdálo opravené, píchla jsem zadní gumu a kolo hodinu a půl vedla z centra domů na okraj. Za cenu těch oprav bych si bývala mohla pořídit fungl nové, říkám si vyčítavě, ale pustím to z hlavy, když šlapu do mírného kopce ve stínu…