Na začátku letošního roku vstoupil v platnost zákon o podpoře bydlení, nová vláda ale přišla s jeho novelizací, s níž Platforma pro sociální bydlení nesouhlasí. Proč? A jak je na tom Česko v současnosti, co se dostupnosti bydlení týče?

Platforma už od roku 2018 pravidelně zveřejňuje Zprávu o vyloučení z bydlení, kde sledujeme, které skupiny lidí se nacházejí v bytové nouzi, ale i různé trendy v dané oblasti. Podle poslední zprávy žije v Česku v bytové nouzi 161 tisíc lidí, včetně 62 tisíc dětí. To je alarmující číslo. Z dat i z terénu víme, že stabilní domov je nejzásadnějším faktorem ovlivňujícím budoucnost dětí. Bytová nouze zvyšuje ohrožení dětí násilím, negativně ovlivňuje jejich vzdělání, zdraví, hygienu, kvalitu stravování či spánku. Problém představuje také energetická chudoba. Obecně jsou chudobou nejvíce ohroženy domácnosti žijící v nájmech. Přitom od vzniku České republiky nemáme adekvátní legislativu, která by se věnovala předcházení bytové nouze a jejímu řešení.

Zákon o podpoře bydlení určitě není dokonalý, ale je to aspoň něco. Proto jsme spolu s dalšími subjekty, které se otázce bydlení věnují, podporovali jeho přijetí a snažili se o co nejrychlejší implementaci, aby se dařilo krizi bydlení aspoň trochu zmírňovat. Jde ale také o mezinárodní závazky. Pokud budeme přijetí této legislativy odkládat nebo by nenabyla účinnosti, bude Česko porušovat právo na bydlení, které garantuje Evropská sociální charta, dohody s Evropskou komisí i naplňování Národního plánu obnovy, v jehož rámci bylo Česku poskytnuto několik miliard.

Co konkrétně by měl tento zákon řešit a v čem vidíte největší problémy jeho novelizace?

Zákon o podpoře bydlení byl připravený velmi detailně a stál na datech. Vycházelo se z rozličných pilotních aktivit, například z programů Housing First, nebo z dobré praxe obcí, které se snažily realizovat různé systémové nástroje, jako třeba zavedení kontaktních míst pro bydlení. Ta mimochodem umožňují komunálním politikům zjistit, kdo vlastně žije v jejich obci a jak nejlépe využít místní zdroje a kapacity: kolik obecních bytů je třeba, jaký typ sociálních služeb chybí a podobně. Původně mělo být kontaktní místo v každé obci s rozšířenou působností, ale už za minulé vlády to bylo osekáno na sto patnáct míst.

Dalším pilířem zákona měla být podpora asistence v bydlení a garantovaného bydlení. V rámci asistence sociální pracovníci a pracovnice pomáhají domácnostem s různymi problémy udržet si bydlení. Dosavadní projekty garantovaného bydlení ukázaly, že i v Česku je možné spolupracovat se soukromým sektorem a poměrně rychle navyšovat nabídku bytů. Mezi vlastníka a nájemníka vstupuje v tomto případě garant, který majiteli zajistí, že pronájem bude fungovat a on se nemusí o nic starat. Pronajímatel jen inkasuje peníze a jeho byt nezůstane prázdný, protože je nabídnut těm, kteří jinak bydlení těžko shánějí – třeba z důvodu diskriminace nebo nedostatku peněz.

Co novelizace zákona změní?

Pokud dojde k podstatnému omezení zmíněných nástrojů či výraznému posunutí účinnosti, bude to znamenat další zhoršení krize bydlení. Protože ta se sama nevyřeší. Novela mění funkci kontaktních míst pro bydlení a výrazně omezí, komu bude poradenství poskytováno, což mimo jiné může ohrozit mnoho lidí z Ukrajiny, kteří nemají trvalý pobyt, včetně rodin a samoživitelek. Největší obavu přitom máme o budoucnost těch 62 tisíc dětí. Potřebujeme systémové nástroje, není možné se ustavičně spoléhat na jednotlivé, časově omezené projekty, kterým v mnoha případech brzy skončí financování z Evropské unie. Ta ostatně sama tlačí na to, aby existovalo systémové nastavení. Nelze počítat s tím, že půjde neustále čerpat například z operačního projektu Zaměstnanost plus. Teď bohužel hrozí, že veškeré úsilí posledních let přijde vniveč. Nejde jen o naši práci, ale i o místní samosprávy, které se na přijetí nových opatření připravovaly. Nejde vůbec o to, že bychom nevěděli, co dělat, ale že se známá a ověřená řešení neaplikují.

Zákon o podpoře bydlení nicméně řeší krizi jen částečně…

Ano, je nutné zaměřit se i na další věci, například na to, jak jsou nastavené nájemní vztahy, tedy že jsou výrazně nevyrovnané, a to ve prospěch pronajímatelů. Pronajímatel vás dnes může prakticky ze dne na den vyhodit na ulici, protože váš status je oproti němu nižší. Platí to zejména pro nejohroženější skupiny: početné rodiny, matky samoživitelky či romské domácnosti. S tím souvisí řetězení krátkodobých, měsíčních či tříměsíčních smluv. Týká se to ale i střední třídy, kde v současnosti převažují roční nájemní smlouvy.

Dalšími klíčovými faktory jsou podpora veřejné výstavby a podoba dávek na bydlení. Od developerů neustále slýcháme, že musíme víc stavět, ale důležité je říct si, kdo, jak a pro koho, přičemž primárně by mělo jít o výstavbu dostupného bydlení, do níž jsou zapojené obce. Co se dávek týče, od dubna 2026 se má začít vyplácet takzvaná superdávka, která spojuje čtyři typy dávek, včetně té na bydlení. Tu vnímáme jako velmi problematickou, protože finančně slabší domácnosti se kvůli ní mohou propadnout do ještě větší chudoby. Superdávka totiž pracuje s normativy na bydlení, které neodpovídají reálným cenám. V praxi to znamená, že lidé, kteří na ni dosáhnou, stejně nebudou mít dost peněz na udržení stávajícího bydlení. Superdávka se tváří jako motivační nástroj, který má pomáhat pracujícím, ale vypadá to, že si ve výsledku většina lidí pohorší.

Za důležité pak ještě považuji spravedlivé nastavení daní, jímž lze dostupnost bydlení také zlepšit. Je v pořádku, že existuje daňové zvýhodnění lidí zatížených placením hypoték, ale stačí to, když prostředky na jejich zaplacení má jen asi 20 procent nejbohatších domácností? Není třeba přeměnit daňový systém tak, aby podpořil i ty ostatní? Je tedy důležité, aby zákon o podpoře bydlení byl schválen ve funkční podobě, ale zlepšení dostupnosti bydlení dosáhneme jen kombinací všech uvedených řešení.