Nejpozději od roku 1993 hýbal periferiemi Londýna jungle, druh taneční elektronické hudby vycházející z ravu a soundsystémové kultury, jež se zrodila uvnitř komunity přistěhovalců z karibské oblasti. Žánr, který byl díky síti zapadlých klubů, pirátských rádií, soundsystémů a malých vydavatelství spojený s odvrácenou stranou města a jeho podzemní ekonomikou, postupně ovládl celý Londýn. Hudebně byl založen na kombinaci rychlých zlomených beatů a pomalejších basových linek, vypůjčených z dubu a reggae.

Mladého Chinu Miévilla „bezostyšně strojový žánr s neúprosným důrazem na samplování, rychlost, breakbeat a drop“ fascinoval [viz rozhovor na stranách 22–23] a tato fascinace se promítla i do jeho tvorby. Svou debutovou knihu Král Krysa (1998, česky 2006), kterou napsal po dokončení studií na Harvardu, pojal částečně jako hudební fanfikci a vložil do ní dějovou linii inspirovanou německou legendou o tajemném krysaři s píšťalou. Novela, jež si pohrává s prvky brakové literatury, se v mnohém liší od autorových pozdějších děl: především tím, že by se nemohla odehrávat v jiné dekádě než devadesátých letech minulého století.

Rub metropole

Miéville se v Králi Krysovi vyžívá v dlouhých popisech basových linek. „Basa spojovala junglisty, basa stmelovala jejich komunity, basa přilákala halu plnou tanečníků, byla něčím silnějším než tato kolektivní mysl,“ dočteme se v novele. Sám…