„Kolik západoněmeckých soudruhů se vejde do transportéru Marder,“ ptá se blbý důstojník studenta na vojenské katedře koncem normalizace. Při četbě této ultraoriginality (dvacet až pětadvacet západoněmeckých soudruhů – kde všude už jsem to četl nebo viděl?) bolestně zaúpím, ale nakonec knihu přece jen dočtu. Ostatně není zas tak špatná. Martin Uhlíř v retrospektivním pohledu ohledává jeden tragický příběh z přelomu dvou časů a revokací se pokouší dobrat poznání, „jak to vše doopravdy bylo“. V próze Můj mladší bratr defiluje řada scén z reality sklonku osmdesátých let, studentský život, koleje na Albertově, lyžařský kurs, komunistická vojna, zárodky nezralých milostných vztahů… Významnou roli tu hraje také protirežimní petice Augustina Navrátila za náboženskou svobodu, kterou tehdy podepsalo okolo půl milionu osob. Věci se zde popisují s větší či menší mírou autenticity a věrnosti, postava katoličky Anny, zvláštní a neurčitě tajemné dívky, jež shromažďuje podpisy a stává se předmětem lásky hrdiny i zájmu StB, působí vcelku nadějně, žel autor z ní (stejně jako policajti) mnoho nedostane. A tak je to se vším – nic se neprohlubuje, nerozvíjí, převážně dialogický román si vystačí s povrchním zaznamenáním událostí a akcentem finální nejistoty. Uhlířův pokus o syntézu erotiky, politiky a realismu působí nejprve slibně, pak snaživě a nakonec se rozplývá v matném a nepřesvědčivém psychologizování.

Martin Uhlíř: Můj mladší bratr. Paseka 2025, 320 s.