„Doba: v předvečer smrti. Místo: na popravišti.“ V tomto časoprostorovém určení vznikly motáky psané Židy z osvětimského sonderkom­manda, o jejichž souborné vydání se postaral Pavel Polian. Texty napsané v koncentračním táboře, které ruský historik v knize Dopisy z popela (Svitki iz pepla, 2013) předkládá čtenářstvu,podávají svědectví o holocaustu navzdory smrti svých autorů.

Život na dobu určitou

Osvětim nebyla jen koncentračním, ale také vyhlazovacím táborem. Tamní sonderkommando bylo zvláštním oddílem složeným převážně z židovských vězňů, jejichž úkolem bylo zahlazovat stopy po masovém vraždění. Kritériem pro výběr vězněných do tohoto oddílu byla dostatečná fyzická síla, ale i patřičná fyziognomie. Bylo třeba působit pokorně a poddajně. Vybraní jedinci pak z plynových komor vytahovali mrtvoly, spalovali je v pecích, roztloukali kosti, jež odolaly žáru, a zahrabávali popel. Jak Polian upozorňuje ve své takřka stopadesátistránkové úvodní studii, museli napomáhat i hladkému průběhu zplynování – tedy uklidňovat oběti při vstupu do „sprch“. Až na pár výjimek si ovšem členové sonderkommanda svou prací zajistili život jen na dobu určitou. Coby bezprostřední svědci genocidy nemohli zůstat naživu.

Je vlastně paradoxní, že se nám dochovala testimonia právě po těch, kteří měli důkazy likvidovat. Některé z motáků navíc byly nalezeny přímo v hromadách lidského popela, kam je členové sonderkommanda zakopali v plechovkách od cyklonu B. Nezodpověditelnou otázkou zůstává, kolik podobných svědectví se nedochovalo. U historika a filosofa Georgese Didi­-Hubermana čteme, že polští rolníci po válce chodili do opuštěných koncentračních táborů rabovat s vidinou „židovských pokladů“. A jak dodává Polian, texty psané v jidiš nejspíš vyhazovali.

Bohužel i ty dochované jsou většinou torzovité a zčásti nečitelné v důsledku degradace v půdě „nasáklé krví, spálené, vlhké“. Některé jsou protkány mezerami, které nicméně textu dodávají na intenzitě či tragické poetičnosti: „[…] mrtvoly […] jámy zůstaly […] smrt,“ čteme například v zápiscích Lejba Langfuse. Vůbec nejdelším z dochovaných svědectví je „prozaická poéma“ Zalmana Gradowského, v níž se objevuje obraz rozdvojené luny – jedna její část lhostejně a nelítostně shlíží na umírající Židy, druhá laskavě naslouchá zbytku světa. Autor zde přímo oslovuje čtenáře a prosí je, aby ho pomstili a oplakali jeho zavražděné příbuzné.

Myslím, že svět ví

Fascinující je sebereflexivní rozměr dochovaných textů. Gradowski píše, že jeho život a „beznadějný zítřek“ získají smysl pouze tehdy, dostane­-li se jeho svědectví ke zbytku světa. Byl přesvědčen, že brzy zemře, a jeho poema proto není ani tak autobiografií, jako spíše „autothanatografií“, tedy psaním o vlastní smrti. Podobně v psaní Hermana Strasfogela, v němž žádá dceru, aby si vzala Žida a měli spolu co nejvíce dětí, čteme: „Můj dopis se chýlí ke konci, tak jako i moje hodiny.“ Pověstná „smrt autora“ zde nepředstavuje metaforu. Texty jsou skutečně psány v předvečer úmrtí jako artefakty, které pisatele přežijí a budou ke čtenářstvu promlouvat i po jeho skonu.

Členové sonderkommanda se nacházeli ve výjimečném, hraničním stavu existence – v jejich textech se často objevuje metafora „robota“ či „stroje“, pomocí níž se pokoušejí popsat své mentální rozpoložení. Jak uvádí Polian, někteří po mrtvých spoluvězních bezduše „šlapali jako po koberci, sedali si na ně, a dokonce se o ně opírali lokty při rychlé svačině“. Ocitli se na samé hranici bytí, kdy sice ještě žili, ale de facto už byli mrtví. Například Zalman Lewenthal, jehož svědectví je odosobněně dokumentární, píše, že se z něj a dalších členů komanda stali „mrtví lidé“, kteří ani z „jednoho procenta“ nevěřili, že přežijí. Výjimku představuje Marcel Nadjari, jediný z šesti autorů, který se z Osvětimi dostal živý, přestože toho věděl příliš mnoho.

Polian coby expert na Osvětim kromě tvrdých dat zmiňuje i vyslovené kuriozity, třeba skutečnost, že jeden velitel komanda dočasně zřídil přímo v plynové komoře kotec pro králíky. Navzdory často zmiňované nepředstavitelnosti holocaustu se tak autor, jenž není jen historik, ale také básník, pokouší některé obrazy z Osvětimi zpřítomnit. Zároveň nás konfrontuje s palčivými otázkami. Co bychom v podobné situaci dělali my sami? Dopisy z popela tak slouží jako varování před netečností vůči hromadnému zabíjení – a to i dnes na některých místech světa skutečně probíhá. „Myslím, že svět už o těchto hrůzách ví,“ napsal dlouho před osvobozením Osvětimi Zalman Lewenthal.

Autor je kulturní publicista a experimentální hudebník.