„V našem městě ujela z náměstí plošina a narazila plnou rychlostí do pošty. Nikomu se nic nestalo. Ani mně ne.“ Touto událostí, o které by se psalo přinejlepším na zadní straně maloměstského zpravodaje, začíná první povídka souboru Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje od debutující Marie Škrdlíkové. Na základě vnějších parametrů se v knize sotva najdou dramatičtější situace – a pokud ano, jsou líčeny ve strohém shrnutí, bez pozornostního výmyku z toho, co se odehrává dennodenně. Mnohem podstatnější se ukazuje být něco, co se sice nemůže vtěsnat do vyprávění, ale co i tak prosycuje sebemenší okamžik.

Ještě jedno dětství

Lyričnost sedmnácti vesměs krátkých až kratičkých textů předjímá již prózám předsazená báseň Noční útěk, sestávající ze sledu dětských tužeb, tázání i pochyb: „přemýšlím proč nejvíc čtyřlístků / roste zrovna v létě / jak dlouho se spí když kvetou orchideje // zasloužím­-li si vůbec nosit / věnce z pampelišek“. Způsoby vnímání a úkony upomínající na dětství jsou charakteristické pro celou knihu – hemží se to v ní bezúčelnými aktivitami, vzpurností vůči dospělému světu i naivními otázkami: „Když jsem teď plnoletá, znamená to, že jsem předtím byla prázdnoletá?“ Záběr Škrdlíkové se však neomezuje jen na věk nezletilosti – prostor dostávají prostořeké školkové děti stejně jako unavené matky. Společným rysem postav je především jejich tápavost, zmatenost a vůbec plácání se v nejistém světě, který jim klade překážky nejen při hledání domova, ale i při tvoření vlastní představy o něm.

Autorka tak zdárně ztvárňuje tísnivost narozeninové oslavy nebo dusnou atmosféru v autě při cestě na dovolenou, a to nejen z perspektivy dítěte. Protagonistky povídek se často nacházejí v přechodném období mezi dětstvím, z nějž ještě plně neodrostly, a dospělostí, která na ně klade nová očekávání. Třeba v povídce Hotel Nivase vypravěčka po neúspěšném semestru na vysoké škole vrací do rodného města, v jehož okolí bloumá po opuštěných družstvech a zarostlých sklenících – po místech, která svou necelistvostí umožňují pocítit soulad mezi vnějším světem a vnitřní rozháraností a která zároveň evokují prostředí dětských her. Vždy se však jedná pouze o dočasná a dvojsečná útočiště, jež mohou zdůraznit i opačný směr časovosti: „Zkusím sklouznout dolů po skluzavce, ale moje boky jsou moc široké.“

Návraty k dětství se dějí různými způsoby – někdy konfrontací se starým sešitem básniček, někdy se připomíná prostorová paměť, jindy se slavnosti z dětství transformují do nových, nečekaných podob, a tak místo symbolického pálení čarodějnic dochází k pálení miliardářů. S touto rovinou pracuje autorka pozoruhodně i na úrovni samotného jazyka: protagonistkám se do řeči přimotávají metafory čerpající z dětského světa, čímž se zároveň vyjevuje neschopnost se od něj odpoutat: „Někdy to bolelo tím něžným způsobem, spíš jako vzpomínka na odřené koleno než opravdu odřené koleno.“

Víc břízou než holkou

Škrdlíkové styl stojí na práci s výraznou detailností a konkrétností, což dodává povídkám jakousi deníkovou samozřejmost, aniž by se ovšem uzavíraly do interního, čtenáři nepřístupného světa. Daná perspektiva nenadržuje vnějšímu ani vnitřnímu – i když postavy procházejí všemožnými otřesy a zmatky, nepřestávají být vnímavé k okolí. V již zmíněné povídce Hotel Niva vypravěčka sedí opřená čelem o boční sklo auta s pocitem „nesmím nic říct, když promluvím, svět se rozletí na tisíc kousků“, ale zároveň její pozornost ulpívá na „paní s berlemi, která si cestu na chirurgii zkracuje přes záhon namrzlých azalek“.

Navzdory zranitelné pozici mnohých protagonistek nespočívá jejich introspekce v účtování s identitou – naopak, dokud jim ji nepřipomene okolní svět, jako by ji leckdy nejraději ani neprožívaly, rozhodně ne v nějaké pevné podobě. „Jsem víc břízou než holkou. Patřím rozkvetlým loukám víc než sem. Není to o tom, že chci být kluk, ale spíš o tom, že nechci být holka,“ svěřuje se příznačně v próze Kopni do odkvetlých pampelišek učnice na „klukovském“ oboru.

Cosi jako lyrický trapas

V povídkách Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje se ukazuje, jak mohou být lyrické prostředky v próze funkční, aniž by to znamenalo nutnost vnímat daný text rovnou jako experiment. Osobní historie zde nestojí na zřetelných kauzalitách a autorka se v nich donekonečna nešťourá, spíš jsou nastíněny skrz letmé zachytávání konkrétních situací, což zároveň umožňuje zaznamenat akt vzpomínání. Ožehavá společenská témata se velmi jemně potkávají s těmi univerzálními – Škrdlíková dokáže psát bez sebemenšího drhnutí zároveň o krizi bydlení a hledání pocitu domova, atmosféra nezakotvenosti organicky propojuje osudy ukrajinských uprchlíků a svobodných matek.

Až s nepříjemnou přesností se autorce mnohdy daří vystihnout cosi jako lyrický trapas – všechny ty neopětované smíchy a stydlivé pohledy a rozpaky, které nelze přetavit do vyprávění, jež by z trapasu udělalo něco vtipného a jednoduše sdíleného. Přitom právě drobné přehmaty se ukazují být tím, díky čemu se člověk může na chvíli cítit blízko – ať už sobě, nebo jiným. Třeba těm, kdo se snaží najít rovnováhu mezi osvobodivou dětskostí a zatěžující nezralostí, těm, kteří si lámou hlavu nad tím, „jak svou minulost nepopřít, ale zároveň nezůstat její obětí. Jak opustit dětství a svůj první domov, a přitom je nezapřít.“

Autor studuje bohemistiku na FF UK.