Kdyby byl Václav Havel naživu, situace okolo knihovny nesoucí jeho jméno by mu jistě poskytla námět na novou hru. V březnu 2025 v jejím čele stanul ekonom Tomáš Sedláček a jeho kroky, včetně záměru nahradit část personálu umělou inteligencí, se staly terčem kritiky. Sedláček se hájil tím, že se snaží odkaz Václava Havla vytrhnout z rukou „pražské kavárny“, krize však pokračovala a vyvrcholila odebráním práva na používání Havlova jména. Na začátku letošního září se instituce přejmenovala na 1. prezidentskou knihovnu a Dagmar Havlová oznámila záměr vybudovat nové místo pečující o odkaz bývalého prezidenta.

Pokud se někdo vypravil na tiskovou konferenci přejmenované knihovny a čekal, že se něco zásadního dozví, musel být zklamán: nebylo zveřejněno ani jméno nového ředitele, ani nová vizuální identita. Členové správní a dozorčí rady v čele s místostarostou Prahy 5 za STAN Davidem Duškem působili jako klub stárnoucích mužů, kteří se zoufale snaží udržet krok s dobou, ale moc jim to nejde. Řečníci několikrát zmínili, že mladá generace sametovou revoluci nezažila, a oni jsou tu tedy od toho, aby jim ji zprostředkovali. Na novinářskou otázku, proč ve správní radě nejsou zastoupeny ženy, Dušek odpověděl, že to tak zkrátka vyšlo, ale že by byl rád, kdyby se to změnilo. Jako by se vedení knihovny po facce, která přišla se jmenováním Tomáše Sedláčka ředitelem, nedokázalo vzpamatovat.

Sedláčkovy nápady sice byly zcela mimo realitu, i tak ale odhalily, jak křehká tato instituce je. Knihovna se spokojila se záměrem prezentovat Václava Havla jako mentální mumii liberální demokracie a nic nenasvědčuje tomu, že by se z krize poučila: nejlepší zřejmě bude nic nového nezavádět a vrátit se do starých kolejí. Havel tak dostal k nedožitým devadesátinám pochybný dárek: instituce zaštítěná exprezidentovým jménem střežila jeho odkaz tak dlouho, až jej zcela vyprázdnila.