Od 10. března 1948, kdy bylo nalezeno tělo ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, se táhnou spekulace o tom, o jakou smrt se jednalo. Brzy získalo na síle podezření, že byl zavražděn komunisty. Smysl to dávalo i nedávalo.

Proč to smysl dávalo? Pár týdnů předtím se dostal k moci režim, pro nějž se vraždění domnělých či skutečných odpůrců brzy stalo charakteristikou, právě tak jako lhaní o oněch vraždách. Vražda Jana Masaryka, syna „prezidenta osvoboditele“ razícího heslo „pravda vítězí“ (lidovější syn k tomu prý dodával „ale dá to fušku“), by byla přímo symbolickým začátkem takového režimu.

Zároveň to ale smysl nedávalo, vždyť Jan Masaryk s komunisty přímo ukázkově spolupracoval. Nepodal na rozdíl od jiných demokratických ministrů v únoru 1948 demisi, čímž komunistické straně výrazně pomohl. O nové Gottwaldově vládě měl říct, že si s ní „rád zavládne“, zahraničním novinářům shrnul svou pozici slovy: „Já šel vždycky s lidem a půjdu s ním i dnes.“ Pro komunisty byl syn TGM v jejich vládě trumfem.

Vzhledem k charakteru stalinistického režimu se ovšem představě o ministrově vraždě jen těžko odolávalo už vzhledem k pochybným okolnostem prvního vyšetřování. Jenže ani další vyšetřování v roce 1968 a pak po roce 1989 nedošla k jasným závěrům. Proti verzi sebevraždy existují silné argumenty, pro vraždu nejsou jednoznačné doklady. Zdálo by se, že se nacházíme v patu. A to je příležitost pro specifickou autorskou skupinu.

„Historických detektivů“ měla naše kultura vždycky dostatek, napsal kdysi historik Jan Tesař. Jednu dobu se jim říkávalo „autoři literatury faktu“, dnes se jim říká „badatelé“. Je to trochu zvláštní označení pro lidi, kteří zkoumají archivy většinou bez historického základu, ale s tím větší touhou rozlousknout tu či onu v podstatě kriminálně vymezenou záhadu. Jan Masaryk se mnoho dekád po své smrti dostal do rukou právě těchto badatelů. A přineslo to rozmanité výsledky.

Překvapením bylo vystoupení Václavy Jandečkové, která v půlce minulé dekády nasvítila pramen, jejž historici už znali, ale nebrali ho příliš vážně. Jedná se o výpověď, kterou učinil bývalý úředník ministerstva zahraničí Jan Bydžovský po svém zatčení v listopadu 1949. K překvapení vyšetřovatelů začal vypovídat o smrti ministra zahraničí, kterého prý z rozkazu britské tajné služby (s níž měl spolupracovat už od války) s pomocí dlouholetého zpravodajského důstojníka Františka Fryče uspali a vyhodili z okna. Jednali údajně z příkazu Arnošta Heindricha, muže číslo tři na tehdejším ministerstvu zahraničí, hned po komunistickém náměstku Clementisovi. Heindrich byl za války odbojářem a od listopadu 1948 významnou postavou protikomunistického exilu.

StB ještě v padesátých letech tuto verzi prověřila a označila za možnou, výsledky pátrání ale zůstaly utajeny. Režim už autoritativně prohlásil Masarykovu smrt za sebevraždu a připouštět jinou verzi, jakkoli by byla propagandisticky výhodnější, by vyvolalo nevítané pochybnosti. Bydžovský navíc začal svou výpověď brzy měnit a posléze zcela popírat.

Zkoumání Jandečkové způsobilo senzaci, ale její výzva brát danou verzi vážně není nesporná. Další badatel Jaroslav Mareš (provozující dokonce YouTube kanál Badatele.net) přišel s jinou hypotézou: o vypadnutí z okna, když se unavený Masaryk nešťastně naklonil při nočním kouření. Tedy ani sebevražda, ani vražda, ale nešťastná náhoda. Bádání nám tedy otázky nezužuje, ale spíš rozšiřuje. Mareš přitom právem zdůrazňuje, že tam, kde hledáme velké spiknutí, je v historické skutečnosti často banalita. A připomíná vysvětlení samotného Bydžovského: při výslechu měl blafovat tvrzeními, která by umožnila zastavit mučení, ale zároveň byla dostatečně nesmyslná, aby se při dalším prověřování ukázala jejich lživost.

Těžko říct. Dané tvrzení nepřipadalo nesmyslné ani tehdejší StB, když je prověřovala, ani současným badatelům. Představa Jana Masaryka zavražděného britskou tajnou službou ovšem působí nesnesitelně a těžko uvěřitelně, zejména pokud uznáme další údajné skutečnosti přiznané ve výpovědi: jako verbíř pro tuto tajnou službu měl za války fungovat sám Masaryk, který si tedy takto najal budoucího kata.

Jandečková sice představu o vraždě organizované britskou tajnou službou pokládá za přesvědčivou, ale od začátku ji koriguje jinou verzí: infiltrací britské tajné služby československou, nebo spíš sovětskou tajnou službou, operací „pod falešnou vlajkou“. Jestliže je historickým faktem, že tyto infiltrace existovaly (proslulá Cambridgeská pětka působila právě v této době), proč ale dělat operaci pod falešnou vlajkou, když ta vlajka má zůstat v utajení a vše se maskuje jako sebevražda?

Nejasnosti nicméně rázným krokem rozetnul další muž vystupující na veřejnosti jako badatel. Jaroslav Čvančara toho sice na rozdíl od Jandečkové a Mareše moc nevybádal, ale poznatky přinesené na veřejné fórum Jandečkovou rázně interpretoval, a tak sklidil zdaleka největší mediální pozornost. Tři muži, kteří omámili Jana Masaryka, nebyli podle něj agenti britské tajné služby ani manipulované nástroje tajné služby sovětské. Byli to hrdinní antikomunističtí odbojáři, kteří se ke svému hrdinskému činu rozhodli sami. Tázán v televizní debatě na motivaci domnělých pachatelů vraždy, odpověděl Čvančara s velkou empatií: „Zkrátka už ho měli plný zuby. Všech těch jeho špatných politických rozhodnutí. Všech těch jeho nálad. Užíval drogy. Prostě už ho nechtěli. A hlavně, on se nesměl dožít 10. března čtrnácté hodiny, protože by legitimizoval svým jménem Masaryk Gottwaldovu vládu. To se nesmělo stát.“

Ještě ani nevíme, zda se zločin skutečně stal, a už se umíme vcítit do jeho pachatelů. Stačí jen, když se z předpokládaných komunistů stanou předpokládaní antikomunisté – a najednou jsou z vrahů hrdinové a předpoklad, že „už ho měli plný zuby“, případně ochrana tatínkova prezidentského mýtu se stává dostatečným důvodem k vraždě.

Čvančara nyní o Janu Masarykovi vydal špatně napsanou knihu, kde své zdůvodnění takřka stejnými slovy zopakoval. Plytké kapitoly uvádí hlubokomyslnými motty, například úvod zaštítil citátem z Platónova dialogu Protagoras: „Kdo není schopen mít podíl studu a spravedlnosti, má být usmrcen jako nákaza obce.“

Třeba se po kampani „Milada Horáková – zavražděna komunisty“ dočkáme kampaně „Jan Masaryk – právem zavražděn antikomunisty“. Stávající debata nám ale ukazuje především silné i slabé stránky oné autorské specie, které se dnes říká „badatelé“.

Autor je politolog a publicista.