Stokrát si říkám: Ne, už nikdy to neotevřu, a přesto to zase udělám. O čem mluvím? O síti X. Přitom ty nekonečné půtky „libtardů“ s „dezoláty“ bytostně nesnáším. Jejich vzájemná nenávist je ovšem zcela namístě – kéž by se pobili navzájem! Zapřísahala jsem se, že si uříznu prst, pokud se neudržím a zapojím se do těchto bojů. (Pravda, pár prstů mi už schází, ale je mi jich upřímně líto.)

Otevřít Muskovu senkrovnu 7. října jsem nedokázala. Nemám žaludek jako John Rambo, který dokáže jíst to, po čem by se i prase poblilo, ale vidět třeba Filipa Turka při performančních omluvách za své veřejně šířené lži je taky síla. Že se vládní zmocněnec se soudními příkazy vypořádal se svým typickým humorem, to mě ani trochu nepřekvapuje, ale zaráží mě, jak špatně u toho vypadá. Tohle je týpek, který před lety k Motoristům přilákal mladý elektorát? V čem přesně spočívá jeho přitažlivost? V odulosti vydávané za hranatost? Nebo je tak strašně sexy, když někdo, komu je čtyřicet, vypadá na padesát? Hodnotit politika na základě vzhledu je samozřejmě nefér, ale přece jen jde o člověka, který si přivydělává prodejem košil a triček s vlastními portréty. Je nicméně zajímavé, že košile, na níž Turkovu mladistvou hranatou tvář obklopují růžoví plameňáci, se aktuálně prodává se 75procentní slevou. Je těžké nevidět v tom metaforu.

Užuž chci X vypnout, vtom ale z Frankfurtského knižního veletrhu tweetuje dotčený ministr kultury Klempíř. Prý bychom neměli proměňovat „prestižní mezinárodní akci v další dějiště domácích kulturních válek. (…) Politika, aktivismus i osobní ega by v takové chvíli měly ustoupit stranou“. Je skvělé slyšet tak uklidňující slova právě od této party – kdybych se dokázala zaksichtit jako Petr Macinka, okamžitě to udělám. A možná si to i vyfotím. Ale na sociální síť bych to – přísahám! – nedala. Jsou totiž věci, kvůli nimž potřebuju, aby mi pár prstů zůstalo.