Loni v srpnu začala v Maputu, hlavním městě Mosambiku, fungovat nevládní a nezisková organizace Associação Supa Woman. „Spolek superžen“ založila zpěvačka, skladatelka, sociální psycholožka a aktivistka Kátia Vanessa Omar, a navázala tak na úspěch svého hitu Supa Woman, který nahrála ve spolupráci s rapperem Hernânim v roce 2022. Jedná se o energický motivační manifest oslavující sílu, nezávislost a odolnost moderních žen. Text kombinuje portugalštinu s angličtinou a přináší poselství o rovnoprávnosti, zvládání kariéry i rodiny či vzájemném respektu. Píseň organicky propojuje moderní afrobeat s chytlavou produkcí od Ellputa, uznávaného mosambického zvukového mága. Mezinárodně oslavovaná skladba získala několik cen včetně panafrické Zikomo Africa Awards za nejlepší videoklip roku. Ocenění pro nejinspirativnější ženu jižní Afriky si pak odnesla v rámci Shining Star Africa Awards v Jihoafrické republice.

Asociace Supa Woman stojí na třech základních pilířích: „Posílit. Inspirovat. Propojit.“ Předsevzala si bourat patriarchální tabu, rozvíjet osobní a profesní dovednosti místních žen, podporovat jejich fyzické (prevence rakoviny) i psychické zdraví (psychosociální podpora v odlehlých provinciích) a zmírňovat klimatické šoky, které Mosambik a jeho křehké zemědělství výrazně ovlivňují. Projekt organizuje i odborná školení a mentoringové programy finanční gramotnosti, na nichž se ženy učí, jak zakládat vlastní živnosti nebo malé podniky a ucházet se o profesní příležitosti. Tím organizace bojuje s extrémně vysokou nezaměstnaností mosambických žen a obecně s chudobou celých rodin. Navíc úzce spolupracuje s feministickými a ženskými organizacemi v ostatních portugalsky mluvících zemích včetně Brazílie, čímž buduje solidární platformu napříč kontinenty.

Základní kámen mosambického rapu

Kátia Vanessa se narodila v Maputu v ro­­ce 1985 a její hudební cesta začala už na střední škole: vystoupila na koncertě mladých talentů a následně se stala frontmankou školní kapely. Později odstartovala sólovou dráhu singlem Contradança a zapojila se do aktivit známého maputského hiphopového kolektivu Gpro (Giants Produções), pod jehož křídly v roce 2007 vydala úspěšný singl a videoklip Amigo do Meu Namorado.

Gpro lze označit za základní stavební kámen moderní mosambické hiphopové historie. Uskupení vzniklo v roce 2000 z iniciativy producentů a hudebních nadšenců s cílem vyhledávat v chudých čtvrtích budoucí rapper(k)y
a DJs, dát jim profesionální zázemí a vytvořit z nich silnou scénu, která by konkurovala tehdejšímu mainstreamu. V roce 2003 vyšlo na stejnojmenném labelu první hiphopové album v Mosambiku, nazvané Um Passo em Frente (Krok kupředu). Kolektiv se postupně proměňuje: působili v něm například „tatíci“ mosambického rapu Duas Caras a Trez Agah nebo producent a zpěvák G2, který posléze založil dnes už téměř celoafrický label ­GMUSIC. Současná sestava, jejíž součástí je třeba zmíněný Hernâni, považovaný za jednoho z nejlepších lyrických rapperů v zemi, nebo hudební producent Ellputo, má silný respekt u mladého městského publika, jež navštěvuje kluby jako Gil Vicente Café. Za komerčním úspěchem uskupení nejspíš stojí také vtipné míchání portugalštiny, angličtiny a dalších lokálních jazyků stejně jako fúze se styly afrobeats a amapiano. Tento postup ve svých skladbách aplikuje i Kátia Vanessa – příkladem může být singl Power Diva (2023), v němž zpívá: „Máš sílu divy, jdi dobýt svět a přetvoř ho podle sebe.“

Předsudky vůči umělkyním

Současný žánr afrobeats je třeba rozlišovat od původního afrobeatu. Afrobeat hýbe Afrikou už od politicky výbušných šedesátých let a vznikl jako politický protest kombinující tradiční jorubské západoafrické rytmy s americkým funkem a jazzem. Kolem roku 2010 se zejména v Nigérii a Ghaně zrodila nová vlna, pro kterou britský DJ Abrantee v roce 2011 zavedl zastřešující název v plurálu – afrobeats. V tomto případě jde o čistokrevný, komerčně úspěšný pop, který do sebe vstřebal jihoafrický styl amapiano. Typické jsou pro něj hluboké, specificky zkreslené basové tóny šterbinového bubnu (log drum), jazzové piano a po­­malejší, houpavé housové tempo. Postupně se do stylu vkrádají i vlivy tzv. afrowave s psychedelickými syntezátory a prvky ravové kultury. Skladby jako globální megahit Calm Down od zpěváka Rema, který svůj styl sám nazývá afrorave, sázejí na kratší formáty přizpůsobené pro platformu TikTok a strea­movací služby.

Vanessu brzy znechutily předsudky, které mosambická společnost stále ještě chová vůči umělkyním. Protože vystupují na veřejnosti, okolí je často považuje za neschopné jiné práce nebo morálně pochybné. Pojí se s tím i stigma promiskuity a osočování z neschopnosti vést tradiční život. Zpěvačky a tanečnice přitom bývají mocnými muži v zábavním průmyslu tlačeny do provokativního oblékání a chování, aby vůbec dostaly prostor na koncertech nebo v médiích. Jak upozorňují současné mosambické výtvarnice a kurátorky, například Carina Capitine či Sónia Sultuane, v zemi chybějí nezávislé galerie a výstavní prostory, které by systematicky prezentovaly tvorbu žen. Mosambické umělkyně mají prokazatelně horší přístup k financování projektů, bankovním úvěrům a oficiálním autorským smlouvám. I proto Kátia Vanessa nedlouho po vydání singlu Amigo do Meu Namorado přerušila svou hudební kariéru a začala pracovat v Centrální bance Mosambiku v rámci kampaní zaměřených na finanční gramotnost a vzdělávání.

Artivismus v první linii

Na scénu se Vanessa vrátila po čtrnácti letech v roce 2021 se záměrem využít hudbu jako nástroj pro posílení postavení žen a rozvoj komunit. Včlenila se do generace ­artivistek, společensky angažovaných tvůrkyň, které s uměním operují jako se zbraní v boji za své hodnoty. Seznámila se například se silně sociál­ně angažovanou básnířkou Énií Lipangou, jež otevřeně tvoří díla dekonstruující tabu kolem ženského těla, sexuality a svobody uvnitř rodiny. Jednou z odnoží artivismu je i mezinárodní iniciativa Spotlight, využívající pouliční umění nebo divadlo ke vzdělávání mladých dívek v oblasti lidských práv či prevence násilí.

Vanessa sází na volnější, houpavé ­tempo, melancholické syntezátorové podkresy a za­­střené basové linky. Místo klasických studiových alb se rozhodla vydávat digitální singly s výrazným společenským poselstvím, jako jsou Queen de Moz (2024) nebo You Gotta Love (2025). Velký důraz klade na videoklipy a choreografii. Zakládá si na tom, aby ženy v jejích videích vyzařovaly sex­-appeal, ale nikdy nepůsobily lascivně.

Dnes se zpěvačka pohybuje v nejvyšších patrech maputské kulturní scény. Vystupuje na prestižních multidisciplinárních akcích, jako je večer Vozes pela vida (Hlasy pro život) v kulturním centru Fundação Fernando Leite Couto. Sdílí pódia s divadelními ikonami, například s Lucrécií Paco, a svými projekty dokazuje, že moderní jihoafrické rytmy nemusí sloužit jen k tanci v klubech. Chytlavé popové singly mohou fungovat i jako soundtrack ke skutečné společenské změně, kterou Mosambik nutně potřebuje. Cesta k lepší ekonomické situaci a omezování patriarchálních struktur sice v tamních podmínkách nebude rychlá ani snadná, ale díky rostoucí finanční gramotnosti a propojování komunit by to místní „supa women“ mohly zvládnout.

Autorka je portugalistka.