Na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU) nyní vychází kniha Jazyk nerovnosti, která navazuje na váš doktorský výzkum tamtéž. Co vás přivedlo k tématu malby a genderových stereotypů a jak s ním souvisí pojem „ženská malba“?

Ze začátku to byla hlavně osobní zkušenost. Jsem malířka a strávila jsem hodně času v několika malířských ateliérech. Výzkum zároveň navazoval na aktivity feministické iniciativy Čtvrtá vlna, v níž jsme se snažily popisovat genderové nerovnosti, které se nás přímo či nepřímo týkaly. Když jsem na začátku nultých let začala studovat umění, výuku na školách stále ovlivňovaly představy formované dějinami umění: tedy že tradiční disciplíny – sochařství a malířství – souvisejí s maskulinitou a mužským géniem. Doktorát byl pro mě způsob, jak dát osobní zkušenosti faktický rámec a zjistit, co za tímto pocitem stojí.

Termín „ženská malba“ jsem občas slýchala při hodnocení v ateliéru. Bylo matoucí, co znamená, protože ho nikdo nespecifikoval. Nebylo jasné, k jakému typu obrazů nebo malby se vztahuje, ale bylo zřejmé, že jde o negativní hodnocení. Ve výzkumu mě zajímalo, jak tato nálepka ovlivňuje samotné umělkyně a v jakých situacích se objevuje. Nepřekvapivě mi z toho vyšlo, že ženská malba jako specifický malířský žánr…