O LARPu a divadle lze s jistou nadsázkou říct, že jsou jako mladší bratr a starší sestra. Patří do jedné rodiny, sdílejí řadu společných rysů, ale každý z nich si v průběhu času vyvinul vlastní způsoby práce se základními kategoriemi. V obou případech se setkávají lidé ve společném čase a prostoru, avšak na rozdíl třeba od chůze po velkoměstském bulváru se k sobě nevztahují náhodně, nýbrž na základě určitého předem (či alespoň rámcově) dohodnutého jednání.

Právě tato vztahovost je pro divadlo i LARP klíčová: účastníci nejsou pouhými spolupřítomnými těly, nýbrž vstupují do situace, v níž jejich jednání, pozornost a reakce nabývají významu. Zároveň však v obou případech platí odlišná pravidla, která určují, jakým způsobem k sobě lidé přistupují, co se od nich očekává a jakou míru aktivity či odpovědnosti za průběh události na sebe berou. Právě v těchto často nenápadných, ale zásadních rozdílech se začíná rýsovat specifický vztah divadla a LARPu.

Od hlediště k participaci

Každé divadelní představení stojí a padá na opozici herců a diváků. Jedno bez druhého nemůže existovat. Jedni na jevišti ztvárňují ideovou podobu díla, druzí ji sledují, snaží se ji pochopit, interpretovat a emočně na ni reagovat. Publikum přitom zdaleka není pouhým pasivním příjemcem. U komedie se směje, u tragédie zatají dech. Hluk i ticho v sále spoluutvářejí atmosféru stejně výrazně jako vyřčená replika či herecké gesto. Divák sice přímo nejedná, ale svou pozorností, reakcemi a samotnou přítomností se na výsledném zážitku z představení podílí.

Přesto se nachází v poměrně pohodlné pozici. Ať už si představíme honosné hlediště národní scény s polstrovanými sedadly, nebo na betonové podlaze rozmístěné skládací židle v polorozpadlém domě, jehož původní funkce byla dávno zapomenuta, základní princip zůstává stejný. Divák se po dobu představení dobrovolně vzdává své individuality ve prospěch kolektivu: herci hrají pro publikum jako celek, nikoli pro konkrétního jednotlivce. Pokud tedy konkrétní člověk na chvíli ztratí pozornost, případně dokonce usne (a nechrápe), chod představení to nijak zásadně nenaruší. Je přítomen, ale není nezbytný.

Zvláštní výjimku v tomto ohledu představuje imerzivní divadlo. Často se odehrává v nedivadelních prostorách – v zákulisí divadelních budov, v opuštěných továrnách, bytech, skladech nebo přímo na ulici – a bourá pomyslnou čtvrtou stěnu tím, že nechává herce a diváky vzájemně působit a někdy mezi nimi otevírá i krátké, občas verbální interakce. Divák zde vystupuje z anonymní masy publika a jeho přítomnost začíná být konkrétnější, viditelnější. Přesto však zůstává divákem: je vtahován do dění, nikoli však plně zapojen do jeho dalšího utváření. Míra jeho jednání je omezená a stále se pohybuje v rámci divadelního kódu. Právě tuto tenkou hranici mezi diváctvím a herectvím u nás již více než deset let systematicky ohledává Projekt Pomezí, který se zaměřuje na interaktivní podoby současného divadla. Jeden z jeho zakládajících členů, Lukáš Brychta, se navíc vztahem LARPu a divadla zabýval i v teoretické, odborné rovině, ve které se pokusil tyto dvě oblasti přesněji vymezit.

LARP na rozdíl od divadla tuto opozici herců a diváků vůbec nezná a nahrazuje ji hráčstvím. Všichni přítomní jsou zároveň těmi, kdo jednají, i těmi, kdo jednání sledují a prožívají. Právě v tom spočívá podstata larpové zkušenosti. Tím, že všichni hrají, vytvářejí si navzájem zdání fikčního světa, který může fungovat pouze tehdy, pokud jej všichni berou vážně. K lepšímu navození iluze pak slouží divadelní prostředky, jako jsou kostýmy herectví a scénografie.

Zároveň však každý účastník hraje i sám pro sebe: aby si vyzkoušel jinou identitu, prohloubil vztah ke své postavě a zakusil, jaké to je, jednat z její perspektivy. Hraní zde nemá jediného adresáta. Není určeno publiku stojícímu vně dění, ale vzniká v síti vzájemných interakcí mezi hráči. Cílem přitom není vytvořit dokonalou iluzi pro vnějšího pozorovatele, nýbrž sdílet čas a zkušenost uvnitř společné fikce. Právě v tom se LARP od divadla zásadně liší: nikdo zde nehraje pro někoho, ale vždy s někým.

Kdo je tady šéf?

Do divadla často chodíme kvůli oblíbeným hercům, někdy kvůli režisérovi či dramatikovi, jindy alespoň s mlhavým vědomím, že kromě lidí na jevišti existuje i někdo další, kdo celé představení vymyslel. I když jeho jméno neznáme, předpokládáme, že inscenace má svůj původ: text, koncepci, záměr, který se na jevišti „pouze“ uskutečňuje. To, co sledujeme, je vždy jen jedna z možných realizací něčeho, co bylo dříve navrženo a nazkoušeno. Herec v tomto smyslu není samotným dílem, ale jeho zprostředkovatelem – skrze své tělo, hlas a jednání překládá cizí záměr do podoby, již může divák v konkrétním okamžiku vnímat.

Právě tato zkušenost se však v LARPu zásadně proměňuje. Neexistuje zde režisér ani dramaturg, kteří by přes vysílačku diktovali, kdo má v danou chvíli vstoupit na scénu a co má říct. Účastníci sami netuší, jak se setkání vyvine a k jakému konci dospěje. To ovšem neznamená, že by byl LARP chaotický nebo zcela nahodilý. Naopak se celá událost opírá o předem připravenou strukturu – soubor pravidel, rolí, vztahů a výchozích situací, které nemají účastníky vést krok za krokem, ale spíše vytvářet podmínky pro jejich jednání.

Tvůrčí gesto se zde tedy neodehrává na úrovni konkrétních scén či dialogů, ale v samotném návrhu podmínek, za nichž mohou vznikat. Každý účastník vstupuje do larpu s určitou rolí, minulostí své postavy, a svým chováním se podílí nejen na jejím osudu, ale i na utváření díla jako celku. Zatímco v divadle je záměr díla zprostředkován skrze herce, v LARPu žádná taková prostředkující vrstva neexistuje: účastníci nejsou nositeli cizí vize, ale jejími přímými spolutvůrci, kteří ji v průběhu hry společně objevují.

Sdílet příběh

V tomto smyslu má LARP blíže ke hře než k divadlu. Herní principy přitom dnes prostupují náš každodenní život mnohem víc, než si obvykle připouštíme. Stačí si vzpomenout na lakonickou větu „A bodíky sbíráte?“, kterou vám prodavač či prodavačka sdělí místo pozdravu. I běžný nákup se tak proměňuje v drobnou hru s pravidly, odměnami a dlouhodobým skóre, v níž se od nás očekává aktivní účast.

Podobně jsme si zvykli na svět, který se nám neustále přizpůsobuje. Aplikace, sociální sítě i zpravodajské weby nám nabízejí obsah „šitý na míru“, reagují na naše volby a vyzývají nás k nepřetržité aktivitě, hodnocení a spoluutváření. LARP lze chápat jako součást tohoto širšího posunu k participaci a personalizaci, s jedním podstatným rozdílem: místo obrazovky nabízí přímé setkání tváří v tvář, místo algoritmů živé lidi a místo virtuální komunikace společně strávený čas.

Zatímco divadlo zůstává místem pozorování a interpretace, LARP staví účastníky do situace, v níž se význam rodí přímo z jejich rozhodnutí. Obě formy tak odpovídají na stejnou potřebu: společně sdílet příběh. Jen se liší v tom, zda jej chceme sledovat, nebo ho na vlastní kůži prožít.