Desátého října loňského roku pokřtil básník a germanista Pavel Novotný v holešovické kavárně Liberál básnickou knihu Mistr, pátý a závěrečný díl své nenápadné, ale pozoruhodné rodinné mikroságy. Po loňské prozaic­ké Babičce (2024; viz A2 č. 11/2025) se v Mistrovi, který doplňuje rodinný obraz o portrét otce, vrací autor k volnější básnické formě. Ta navazuje na poetiku Zápisků z garsonky (2020; viz A2 č. 3/2021) a zároveň odpovídá povaze zpracovávané látky – fragmentární a unikavé.

Během autorského čtení, při němž básník přečetl knihu celou na jeden zátah, jak bývá jeho zvykem, se ukázalo, že jeho autobiografický text vyžaduje jiný způsob recepce než poslední dobou tak diskutované autofikční psaní. Novotný nepracuje s vypravěčskou nespolehlivostí, hrou na „rozvzpomínání se“, aby znejistil čtenáře. Jeho vypravěč je důvěryhodný právě proto, že přiznává absenci vyprávěné látky. Autor Mistra totiž pracuje se skutečnou dokumentární stopou – kniha vzniká jako pokus o rekonstrukci člověka, který náhle zmizel a jehož fragmentární přítomnost autor hledá ve vzpomínkových rozpravách s lidmi, kteří ho znali, ve fotografiích a několika dochovaných obrazech.

Příloha knihy zároveň obsahuje fotografie Mistrových obrazů, které se Pavlovi Novotnému podařilo dohledat. Většina otcova díla, tak jako on sám, zmizela bůhvíkam. Kniha tak funguje…