Roku 2019 udělil dosud úřadující italský prezident Sergio Mattarella milost muži, který byl odsouzen za vraždu vlastní manželky bojující s Alzheimerovou chorobou. Toto kontroverzní uplatnění politické moci se později stalo prvotním tvůrčím impulsem pro novinku Milost režijního matadora Paola Sorrentina. Ve snímku sleduje fiktivní hlavu státu, která se pomalu loučí s prezidentským mandátem a stojí před dvěma posledními výzvami – zákonem o eutanazii a žádostí o milost.

Střet tradice s modernitou

Mariano de Santis (ztvárněný Sorrentinovým dvorním hercem a alter egem Tonim Servillem) je bývalý soudce a v současnosti letargický politik na odchodu, který už většinu agendy nechává na své poradkyni a zároveň dceři Dorotee (Anna Ferzetti). Jeho kariéru neprovázely žádné velké skandály, vládní krize přečkal díky stoickému přístupu, jenž mu vynesl přiléhavou přezdívku Železobeton, a tak se mezi občany i svými spolupracovníky těší poměrné oblibě. Ve volných chvílích, které v poslední době tvoří většinu jeho času, protagonista bloumá po chodbách rezidence a přemítá, s kým ho manželka před čtyřiceti lety podváděla. Když ale prezidentovi přistanou na stole dva návrhy na propuštění odsouzených, kteří zavraždili své partnery kvůli údajné nevyléčitelné nemoci, musí se Mariano rozhodnout, co chce po sobě v úřadu vlastně zanechat. Bude jako vždy vyčkávat v ústraní, zatímco se politický boj odehraje bez něj? Nechá dilema pro jistotu svému nástupci, aby vlastní jméno nepošpinil potenciálně nepopulárním krokem? Anebo se zapíše do povědomí lidí alespoň posledním rázným rozhodnutím?

Sorrentino proti sobě v příběhu staví silné protistrany. Postavení tamní katolické církve ohrožuje Marianova schopnost uzákonit, jak mohou Italové nakládat se svými životy. Jedná se zde také o souboj tradice a modernity v podobě papeže afroamerického původu, který se zahradami prohání na motorce, a v neposlední řadě o muže udělujícího prezidentské milosti, jenž ani po čtyřech dekádách nedokáže omilostnit vlastní manželku. Přesto Milost zůstává striktně apolitická, bezčasá a do sebe zahleděná. Jako by svět mimo stěny Kvirinálského paláce neexistoval, anebo hrdinu přinejmenším nevzrušoval stejně jako čtyřicet let stará křivda či zakázaná cigareta.

Na první pohled film obsahuje všechny obligátní formulky Sorrentinova autorského stylu – stárnoucí hrdina v pozici moci, který ze všeho nejvíc touží po návratu své zesnulé ženy, opulentní kulisy prezidentského paláce, kontrastní hudební doprovod v podobě italského rapu, téma smrtelnosti a životního odkazu. Režisér ale tentokrát své typické atributy trochu pozměnil a oproti dřívějšku zjemnil – Marianova svrchovanost je pouze hypotetická, sám se totiž ani nedokáže vzepřít dceři, která mu zakázala jíst pizzu a těstoviny. Zdobné haly jeho sídla už nepraskají ve švech polonahými žádostivými dívkami, jako tomu bylo v předchozích titulech, nýbrž zejí prázdnotou, kterou tu a tam naruší nepočetné návštěvy. Stejně tak pomíjivost tentokrát není zobrazována prostřednictvím protikladu se životem v materiálním luxusu a morálním vzduchoprázdnu, ale je v podání rozvážného prezidenta mnohem něžnější až meditativní. Pozitivní zprávou také je, že se Milost obešla bez autorova typického fetišismu vůči ženským postavám a především jejich tělu, který v jeho posledním titulu Parthenope (2024) zastínil ostatní elementy a spolkl celé sdělení.

Na dietě

Odmocněním svých obvyklých tvůrčích vzorců toho ovšem Sorrentino více ztratil, nežli získal. Oproti jeho dřívějším portrétům reálných politických figur – mediálního magnáta a několikanásobného premiéra Silvia Berlusconiho ve filmu Oni a Silvio (Loro, 2018) nebo ještě staršího vládního hegemona Giulia Andreottiho v dramatu Božský (Il divo, 2008) –, které poháněla ohromná energie z koktejlu kokainu, manipulace a politických objednávek, se dosud maximalistický režisér obrátil k vizuálnímu i vypravěčskému minimalismu. Zatímco Berlusconi i Andreotti byli zachyceni na vrcholu své politické kariéry, kde se jejich ega mohla nekontrolovatelně rozpínat a pohlcovat všechno kolem, smyšlený Mariano de Santis již pouze odpočítává měsíce do důchodu a uzavírá se do svých vzpomínek, skrze něž reflektuje okolní události. V tomto smyslu před sebe filmař postavil asi největší výzvu – vyprávět o protagonistovi, který po většinu času není aktivním činitelem, ale spíše přemítavou sochou, jež vytrvale naslouchá, avšak není schopná se pohnout z místa.

To tvůrci umožňuje soustředit se na řetězení motivů představujících problematiku eutanazie (vedle předkládané legislativy, vrahů žádajících o prezidentskou milost a manželčiny nevěry se ve vyprávění objeví také fatálně zraněný kůň, kterého nerozhodná hlava státu nechá zemřít v agonii), takže buduje o něco sevřenější a utaženější narativ než kdy dřív. Na druhou stranu ale tyto přísady pouze pokládá jednu za druhou, nijak je nevariuje nebo negraduje, čímž se z potenciální bitvy mezi božskou a lidskou morálkou stává jen repetitivní a přehnaně snaživý školácký esej na téma „Komu patří naše dny?“.

Milost zkrátka působí, jako by byla spolu se svým hlavním hrdinou na přísné nízkotučné dietě. Ale bez tuku coby nositele chuti se jen těžko uvaří dobře ochucený pokrm a se Sorrentinovou novinkou je to podobné. Když se strohý příběh o pomalu rezignujícím vládci nedochutí ani špetkou imaginace, drzosti nebo ironické poťouchlosti, které formovaly předešlou autorovu filmografii, zbude jen jednoduchá a trochu otravná zkazka o loučícím se starci.

Klid a melancholie

Režisér pro časopis Variety uvedl, že chtěl pomocí snímku vytvořit jakéhosi ideálního politika. Někoho, kdo jde proti soudobému trendu impulsivní a emocemi zmítané politické scény. To se Sorrentinovi v postavě opatrného Mariana nepochybně povedlo, ale je na zvážení, zda lze právě odstraněním nepředvídatelnosti a výrazných emocí dosáhnout nejvyšší filmové kvality a vrcholného diváckého zážitku.

Film nemá – navzdory přisuzovaným žánrovým kategoriím a distribuční strategii – nic společného s politickým dramatem, potažmo ani s typicky sorrentinovským politickým dramatem. Mariano de Santis je sice teoreticky nejmocnějším mužem v zemi a může ovlivnit chod celé Itálie, jeho jediným mikroskopickým zájmem je však on sám. Jeho vzpomínky, jeho jméno, jeho odkaz. Hrdina se sice ještě zmůže na vtipkování o zrušení parlamentu nebo nečekaném rozpoutání války, aby v posledních měsících získal alespoň nějakou relevanci, ale nezmůže se – podobně jako sám Sorrentino – na nic jiného než nekonečné utápění v melancholii.

Autorka je filmová publicistka.