Přestávka skončila (La ricreazione è finita, 2023) italského spisovatele, překladatele a pedagoga Daria Ferrariho je román, který vyrůstá z akademického prostředí a smývá iluze o jeho fungování. Zároveň se vrací k takzvané olověné době italské politiky, jež započala na sklonku roku 1969, a odtud se znovu propisuje na univerzitní půdu současnosti. Nejvíc však vypovídá o dnešním nastavení světa a rozložení karet.

Hlavním hrdinou je Marcello Gori, třicetiletý student italianistiky, který tráví téměř deset let na univerzitě v Pise, kam dojíždí z maloměsta Viareggio. V tomto ohledu jsou si autor a jeho postava životní dráhou podobní, nejde však o žádnou autofikci. Dráha románového protagonisty může působit banálně až bolestně povědomě mnoha absolventům humanitních oborů. Studia zvládá bez větších obtíží, žádná zázračná budoucnost ho však po jejich dokončení nečeká: zůstává mu ale především přebujelé, univerzitou pečlivě vypěstované ego. Na rozdíl od svých přátel, kteří v životě jakžtakž zapadli, Marcella brzdí silná setrvačnost. Nejedná se o neschopnost, spíše o rezignaci. Marcello tak zůstává outsiderem s průměrnými schopnostmi, což se nejvýrazněji ukazuje v krátkých, místy až anekdotických dialozích s otcem, který nedokáže přijmout, že by se z jeho syna nikdy nic praktického nevyklubalo. Otec mu v jedné scéně jako „dárek“ věnuje brožuru „954 zaměstnanců recepce a ostrahy. Konkurs ministerstva kultury“ – zdánlivě nenápadné gesto, které má syna konečně přivést k realistické představě o životě. „‚Protože ty sis vždycky myslel, že jsi snědl Šalamounovo hovno. Pán musí bejt intelektuál.‘ ‚Ano, jsem intelektuál. A co jako?‘ ‚A kdo si jako myslíš, že ti bude dávat peníze, abys doživotně dělal intelektuála, co?‘ ‚Univerzita.‘„

Ferrari neredukuje Marcella na klišé „dalšího, kdo se neprosadí“. Spíš zachycuje zoufalství celé generace, zejména v provinčních městech, která přestala snít, protože pochopila, že sny jsou výsadou těch, kteří si je mohou dovolit. Tuto frustraci autor nevysvětluje moralisticky; odhaluje ji v každodenních detailech, absurdních situacích a interakcích s prostředím, jež se tváří neutrálně, ve skutečnosti však posiluje konformitu.

Po stopách Tita Selly

Ferrari sleduje samotné počátky hrdinova rozhodnutí usilovat o prestižní místo v doktorském studiu. Jeho získáním se Marcello noří hlouběji nejen do akademického bádání, ale především do fungování mocenských mechanismů univerzitního světa a do všemi tolerované arogance jeho aktérů. Kombinuje kousavou ironii s pozorováním instituce jako mechanismu. Akademie tu není pouhým pozadím, nýbrž živým systémem, který tvaruje postavy i jejich chování. Moc se ne­uplatňuje brutálně, ale skrze jazyk, hierarchii a nepsaná pravidla: „‚Protože katedru drží v rukou literární vědci. Mají víc finančních prostředků, narváno na přednáškách, zvou je všude po světě, píšou do novin, jsou to známá jména, o jejich knížkách se mluví, a občas se objeví dokonce i v televizi. Jsou to ti cool bráchové.‘ ‚Cool? My?‘ ‚Samozřejmě pořád mluvíme o katedře italianistiky, a ne o Hollywoodu; ale i tady jsou děti vlastní a nevlastní. A my, literární vědci, jsme ty hustý.‘ ‚A filologové jsou ty, co maj smolíka.‘„

Svou disertační práci začne Marcello na ná­­tlak školitele, Slovutného Sacrosantiho, psát o Titu Sellovi, spisovateli a teroristovi. Tomu během studentských protestů na střední škole věnoval konferenci – fakt, který by mohl působit osudově, Marcello si však na její organizaci kvůli vlastní špatné paměti nedokáže vzpomenout. Paměť se zde nejeví jako zdroj selhání, ale jako filtr: studium mu umožňuje přesnou rekonstrukci cizích životů, zatímco ten vlastní zůstává rozostřený a odkládaný. Bez ohledu na to se Marcello poctivě noří do osudu a díla Tita Selly i do historie jeho revoluční skupiny Ravachol.

Kvůli Sellovi se Marcello vydává do Paříže, kde naráží na jiný typ arogance, tentokrát francouzské. Zatímco italská akademie se vymezuje skrze hierarchii a nepsaná pravidla, francouzské prostředí působí jako vystřižené z anekdoty o namyšlenosti Francouzů: „‚V každém případě, jestli chceš, aby tě odmítli, mluv na ně anglicky. Jestli je chceš obměkčit, snaž se mluvit francouzsky. Když pak bude tvoje francouzština hodně špatná, ale ocení tvou snahu, jenom aby to utrpení skončili, sami přejdou na angličtinu. A když přejdou na angličtinu, máš vyhráno: v tu chvíli už jsou to oni, kdo ničemu nerozumí, můžeš je oblbnout, jak chceš.‘„

Revoluční přelud

Marcello poctivě pátrá po Fantasimě, Sellově ztracené autobiografii, to jest textu, jehož samotný název v italštině slibuje spíš přelud nežli svědectví, a mezitím se pouští do vlastní rekonstrukce jeho života. Fantasima zde nefiguruje jako chybějící dokument, ale jako něco, kolem čeho se vyprávění organizuje. Právě v tomto bodě se otevírá druhá rovina textu, román v románu, v němž se protagonistou stává Tito Sella.

Čtenář se vrací do Viareggia sedmdesátých let 20. století, do baru Crispi, kde čtyři mladí muži, včetně Tita, hrají karty a s hořkostí si uvědomují, že „revoluční rok 1968 skončil“. V reakci na tuto deziluzi se rozhodnou zapojit do ozbrojeného boje. Sledujeme formování skupiny, jejíž členové si z obyčejných předměstských dětí postupně budují novou politickou identitu. Příběh se láme ve chvíli, kdy se ke skupině připojí mladý, avšak přesvědčivý student, odhodlaný zvýšit laťku radikalismu, což funguje jako jistá eskalace a změna mocenské rovnováhy, kdy se ideologie neukotvuje sama, ale ­proměňuje podle zapojení jednotlivců a jejich ­ambicí. Jejich cesta vyústí v tragické vyvrcholení: smrt, zatčení a záhadné zmizení nejnovějšího člena. Tyto události nepůsobí jen jako dramatický závěr, ale jako další zmaření idealistických radikálních plánů, podobně jako v Marcellově akademickém světě, kde ideály narážejí na bariéry systému.

Název románu Přestávka skončila je frází pronesenou Ravacholskou brigádou během jedné ze schůzí, zjevně však v opačném významu, než jaký měl slavný výrok Charlese de Gaulla z květnových pouličních pařížských protestů, jímž generál vyzýval studenty k návratu do tříd. I Marcello se vrací „do třídy“, jeho poznání však ústí spíše v rozčarování. Ironie, která prostupuje románem od prvních kapitol, se neomezuje jen na akademické prostředí; Ferrari píše román o institucích obecně a zároveň odhaluje mechanismy vztahové, pracovní i společenské manipulace, jež určují rozložení karet.

Dario Ferrari se narodil ve Viareggiu a na univerzitě v Pise vystudoval filosofii, přesto hrají autobiografické prvky v jeho románu spíše sekundární roli. O akademickém prostředí vzniklo mnoho děl, například Hostující profesoři (1975, česky 1980)Davida Lodge či Pnin (1953, česky 2001) Vladimira Nabokova; jejich společným rysem je univerzalita, s níž tyto knihy ukazují mechanismy moci, tragikomický portrét outsidera v instituci, hierarchii a vztahovou dynamiku, které jsou čitelné na většině vysokých škol. I čtenář neznalý italských poměrů si tak může snadno představit katedru, vyučující či situaci studentů podle vlastních zkušeností. Tento kontext potvrzuje, že Ferrariho román nejen realisticky a mistr­ně vykresluje akademické prostředí a podléhání mechanismům moci, ale zdůrazňuje i jejich všudypřítomnou absurdní logiku.

Autorka je komparatistka.