Pokud nejste teen weeb, japonská „idol culture“ pro vás zřejmě bude přinejmenším těžko uchopitelná. Z hudebního hlediska bývá tato scéna považována za „weird slop“ a hudební publicistika ji často ignoruje. Ne nutně právem. Modelka, herečka, zpěvačka a televizní persona Šimizu Ajano vystupující pod jménem ano si však pozornost zaslouží, a to i od posluchačstva, jež netrpí posedlostí japonskou popkulturou. I v J­-popu totiž najdete okrajové proudy, které zvláštním způsobem zpochybňují či rozvíjejí představu idolu. A ano je divná i na japonské poměry. Například se identifikuje se zájmenem „boku“, které je vnímáno jako chlapecké, a v dialozích nepoužívá zažité zdvořilostní fráze. Její nespoutaný eklektický přístup k produkci i vokálnímu projevu, který se pohybuje od kawaii tonality až po grindcorové hrdelní skřeky, pak můžeme chápat jako krycí strategii: vytvořila si avatara, skrze nějž může ventilovat své životní prožitky, ať už jde o zkušenost oběti školní šikany, extrémní sociální izolaci (tzv. hikikomori), nebo opakované selhávání při pokusech zapojit se do společnosti. Loňská, v pořadí druhá deska Bone Born Bomb připomíná explozi roztodivných motivů, jež jsou často podezřele povědomé a zároveň odtažitě cizí (a podobně zní i nový singl Picaresque Hero, který vyšel letos v lednu). V našem kontextu by pak ano mohla zarezonovat…