Jim Jarmusch věnoval minimálně posledních třicet let filmařské dráhy tomu, že přizpůsoboval populární filmové žánry svému hérakleitovskému pojetí světa, kde nám věci i události neustále protékají pod rukama. V letošní novince Otec Matka Sestra Bratr stejným způsobem nechává proudit tradici rodinného dramatu – třeba už tím, že namísto vrstevnaté rodinné ságy přináší trojici povídek věnovaných letmým a rozpačitým setkáním rodinných příslušníků.

Smrt a mizení

Klasik americké nezávislé kinematografie byl během své pětačtyřicetileté filmařské kariéry spojován s různými tématy. Otec Matka Sestra Bratr se vrací hned k několika z nich. Civilní, z nicotných konverzací poskládaná přehlídka jízd autem a rozpačitých rodinných konverzací v něčem připomíná Jarmuschovy první snímky Trvalá dovolená (Permanent Vacation, 1980) a Podivnější než ráj (Stranger than Paradise, 1984), věnované všednodenním peripetiím bohémských outsiderů. Zároveň se jedná o jeho první povídkový film od pásma Kafe a cigára (Coffee and Cigarettes, 2003). Tímto formátem filmového vyprávění se režisér zabýval zejména na přelomu osmdesátých a devadesátých let, v době, kdy lidem připadal fascinující „efekt motýlích křídel“, předpokládající hlubokou kauzální – nebo aspoň asociační – propojenost všeho se vším, již Jarmusch ve svých zesíťovaných epizodkách znovu a znovu potvrzoval.

V Otci Matce Sestře Bratrovi zůstalo několik nezávazných her variujících…