Ačkoli se označení „Sudeta Ore“, tedy „Su­detské pohoří“, datuje někam na přelom prvního a druhého století našeho letopo­čtu, název Sudetenland historicky přísluší příhraničnímu území kolem Opavy. Postupně se ale jako Sudety začaly označovat všechny oblasti, v nichž před nuceným vysídlením po druhé světové válce žilo po staletí převážně německé obyvatelstvo. V přítomném čísle jsme se zaměřili především na literární díla a jejich autory, kteří v Sudetech tvoří či tvořili a kteří z nich učinili nejen dějiště svých knih, ale mnohdy také živoucí postavu. Toto vydání jim však věnujeme také proto, abychom pojmenovali a možná i rozluštili příčinu popularity, která je se sudetskou tematikou v posledních letech spojená. Jedná se o sebereflexivní zvrat a kýžené zviditelnění problému dlouho zametaného pod koberec, nebo o marketingový kalkul a módu, která jej zhusta exploatuje? Nejspíš o obojí, protože za mnohými kulturně populárními výstupy často cítíme jakousi dobrodružnou exotiku, pohoršlivé odsudky, nebo naopak lítostivé dojímání, ne­-li sebedojímání. Jak tedy vypadá onen krajinně i lidsky vytěžený kraj? A je skutečně vytěžený? Duchcovský písmák Patrik Linhart, jeden z nejpovolanějších k tomu, aby hodnotil severní okraje všeho druhu, s tím nesouhlasí: „Seriál Limity možná navodil jiný dojem, ale severní Čechy jsou stále nevytěžené: odsun a přísun, nezaměstnanost, šachty, národnostní spory všeho druhu, pochody skinheadských mažoretek, projekt Moře klidu, epifenomenálně počítající se zatopením kraje od Chomutova k Liptické vyhlídce u Duchcova, rvačky v hospodách tematizující, kdo komu zboural vesnici, prodej pika za stravenky Sorbi, boj proti golfovým greenům na místě někdejších těžebních polí, ekologie.“

Ale vraťme se k literatuře. Ve vstupním textu o tradici té, jež reflektuje pohraničí, nastiňuje literární historik Erik Gilk klíčová díla, mezi nimiž jsou knihy Jaroslava Durycha a Vladimíra Körnera, ale i Václava Vokolka a Radka Fridricha (jehož verše společně se severočeskými básněmi Michala Jareše naleznete na dvojstraně věnované poezii). A pokud vám bude ve výčtu některé dílo chybět, jistě ho naleznete v anketě, která nám nakynula natolik, že se nám do čísla celá nevešla a její kompletní verzi tak naleznete na webu A2. Jak je vidět, pro spisovatele se jedná o živé a velmi osobní téma – anketní odpovědi jsou sice pestré a mnohohlasé, místy si odporují, ale jedno mají společné: lásku k tomuto kraji, navzdory jeho všeobecné devastaci. Ono totiž na tom klišé o „ztraceném ráji“, které si dala do názvu jedna nedávná publikace, něco bude. Jako Český ráj (nebo spíše Böhmisches Paradies) totiž původně nebyl označován onen stávající vnitrozemský, nýbrž území v Deutschböhmen mezi Děčínem, Ústím nad Labem a Litoměřicemi. Více o této melancholické historické vzpomínce na trosky edenu se dočtete v rozsáhlé anketní odpovědi spisovatele Václava Vokolka. Není však třeba jen vzpomínat na zašlé časy. Naději nám přinášejí rozhovory se sudetskými umělkyněmi: fotografka Michaela Thelenová mluví mimo jiné o důležitosti péče o zděděný prostor, Lucie Králíková o obnovování starých tradic a vytváření nových rituálů, které mohou pomoci tamní profánní krajině.

Až budete mít číslo dočtené, tak si buď můžete otevřít některou z kanonických knih o Sudetech, nebo si sbalit batoh a vydat se do některé z nádherných pohraničních krajin, případně se můžete sami stát Sudeťáky. Jak? Prý je to snadné: „Jihočechem se člověk stane za třicet let, Pražákem za pět let, echtovním Sudeťákem za dvacet vteřin.“