Představte si, že vy a vaši blízcí po několik staletí žijete na jednom území. Názvy státních útvarů se občas mění, hranice se posouvají, až po dlouhém krizovém období přijde – zatím poslední – velká válka. V ní se, více či méně vlastním přičiněním, ocitáte na té špatné straně. V nových poměrech pak po krátkém provizoriu musíte svůj domov opustit: jako cizí, nepřátelský a zrádný živel.

Po letech se však začnete vracet. Někdy za příbuznými, kteří zde zůstali jako nepostradatelní odborníci v průmyslu či ve smíšených manželstvích, jindy prostě ze stesku po místě původu. Ocitáte se v nové a nezvyklé roli – jste turisty ve vlastních někdejších domovech.

Právě tímto fenoménem se zabývá etnoložka, historička a vysokoškolská pedagožka Sandra Kreisslová v knize Návraty do ne/známého domova (2025). Fenomén návratů zkoumá z perspektivy Němců vysídlených z Československa a časově jej vymezuje obdobím studené války (1947–1991). Autorka zároveň otevřeně přiznává svou částečnou insiderskou pozici: díky německému původu má s návštěvami z obou tehdejších Němecek zkušenost již od dětství.

Heimat jako emoce

Němci žijící na území Československa byli po druhé světové válce kolektivně vnímáni jako viníci nacistické okupace. Stát jim odebral občanství, konfiskoval majetek a následně je nuceně vysídlil. Po desetiletí zůstávalo toto téma politicky i společensky citlivé, skutečný dialog se začal rozvíjet až po roce 1989. Až na výjimky nás osudy jednotlivých vysídlenců v Čechách a na Moravě dlouho nezajímaly.

Jenže z druhé strany tomu bylo jinak. Vysídlenci se o svou „starou vlast“ zajímali intenzivně a vytrvale – a nešlo pouze o rodné domy, hřbitovy, kostely, školy či krajinu. Ztracený domov přitahoval jejich pozornost komplexně, včetně jeho nových obyvatel. I proto je německý pohled na „Heimat­-turismus“ pro českého čtenáře mimořádně důležitý. Termín „Heimat“ je totiž silným nositelem identity a emocí: může označovat rodnou zemi, krajinu i konkrétní dům. Do češtiny jej překládáme jako domov či vlast, v angličtině se mu blíží spíše věcnější „homeland“ – významový posun zde sám o sobě vypovídá o rozdílných zkušenostech.

Hlavními prameny studie jsou pro Kreisslovou vedle rozhovorů s pamětníky především vysídlenecké časopisy vycházející od konce čtyřicátých let 20. století. Jedná se o periodika vydávaná sudetskými Němci, orientovaná vždy na konkrétní region původu, v tomto případě na Chebsko, Karlovarsko, Ústecko, Krušnohoří, Krkonoše či jižní Moravu. Vycházela výhradně ve Spolkové republice Německo: zpočátku zprostředkovávala kontakt mezi jednotlivými vyhnanci, později sloužila především k udržování paměti ztraceného domova.

Na jejich stránkách nacházíme popisy dávno zaniklých lidových zvyků, fotografie, nákresy i osobní vzpomínky. Poněkud paradoxně tak právě nucený odchod přispěl k mimořádně detailní dokumentaci některých regionálních tradic. Touha po kontaktu se „ztraceným domovem“ umožnila – alespoň skrze kolektivní vzpomínání – nečekaný rozvoj etnologického poznání.

Cestopisné reportáže tvořily v těchto perio­dikách vždy oblíbenou a podstatnou část obsahu. Během své stáže na freiburském Institut für Volkskunde der Deutschen des östlichen Europa (Institut pro lidovou kulturu Němců ve východní Evropě), s nímž má zkušenost i autorka a který pravděpodobně uchovává nejrozsáhlejší sbírku těchto tiskovin, jsem je sám systematicky studoval – a dodnes je využívám jako mimořádně cenný pramen například pro dějiny měst a obcí severozápadních Čech.

Ostnatý drát paměti

Zpočátku šlo jen o kusé informace, které zkraje padesátých let podávali anonymní informátoři skrze železnou oponu o tom, co se v „uloupené vlasti“ děje. Od druhé poloviny padesátých let však přibývalo odvážlivců, kteří se do Československa vydávali osobně – nejprve organizovaně, později i individuálně.

Navzdory téměř neexistujícím diplomatickým vztahům mezi ČSR a Spolkovou republikou Německo bylo možné území za železnou oponou alespoň od konce padesátých let legálně navštívit. Ne proto, že by socialistickému státu záleželo na návratech někdejších německých obyvatel, nýbrž proto, že byli vítanými nositeli valut, jichž se socialistickému hospodářství citelně nedostávalo. Počet „Heimat­-turistů“ tak od šedesátých let rostl a vrcholu dosáhl krátce před změnou režimu v roce 1989.

V souvislosti s tímto fenoménem si neodpustím osobní, lehce mlhavou vzpomínku. Odehrála se koncem léta 1989 v Ašském výběžku, odkud pocházím. Od západního Německa nás tehdy dělilo několik pásem ostnatého drátu a přísně střežené zakázané území. Pamatuji si, jak před naším domem zastavilo auto – bílý mercedes, ne zcela nový, ale v tehdejší realitě výrazně exotický. Vystoupily z něj tři postavy, chvíli si náš dům prohlížely přes plot a nakonec zazvonily. Došlo mi to okamžitě: Němci.

Protože jsem byl doma sám, zůstal jsem stát za záclonou a „špicloval“ je. Po chvíli bezradně pokrčili rameny a odešli o vchod dál, k sousedům. Postarší manželský pár původem z Podkarpatské Rusi jim rovněž neotevřel. Teprve později jsem se dozvěděl, že byli na konci války několik měsíců vězněni v nacistickém koncentračním táboře. A já? Neotevřel jsem ze strachu. Cizím lidem se přece neotevírá – natož Němcům. Dodnes se k té situaci vracím a představuji si, jaké by to bylo, kdybych je tehdy pustil dál. Možná by si znovu prošli svůj někdejší dům. A možná bych se i já dozvěděl víc – o jeho historii, o nich, a snad i o sobě.

Vysídlenci ve svých zprávách logicky akcentovali negativní změny, které po jejich odchodu nastaly: demolice budov, zanedbanou údržbu, nízkou kulturní úroveň života. Noví obyvatelé „staré vlasti“ jsou ve většině textů kritizováni, jen výjimečně se objevuje smířlivější pohled, který je vnímá jako oběti režimu. Specifická a problematická je přitom perspektiva vůči romskému obyvatelstvu, popisovanému často jako „zkáza vlasti“. Objevují se cynické popisky fotografií, na nichž jsou romské děti prezentovány jako „současná česká mládež“, doplněné ironickými komentáři k jejich pracovní morálce.

Jména míst jako boj o paměť

Cestopisné zprávy z Československa se zpravidla nevěnují širším historickým příčinám odsunu. Středobodem jejich světa zůstává akt vyhnání a následná destrukce kdysi prosperujících oblastí. Nacistická minulost je bagatelizována, Němci vystupují výhradně jako oběti Hitlerovy války, zatímco viníky poválečného vývoje jsou „krvavý Beneš“ či „bolševismus“.

Zásadní roli v těchto textech hraje práce s toponymy. Autoři důsledně používají původní německé názvy míst a poválečná česká přejmenování často pohrdavě komentují. Lze jen souhlasit s tvrzením, že šlo o skutečnou „toponymickou devastaci Sudet“. Kritizována byla i praxe některých západoněmeckých médií, která v období uvolňování napětí začala používat české názvy (Cheb namísto Eger). Zajímavým fenoménem je i soukromá „re­-germanizace“ současných map, do nichž si vysídlenci doplňovali původní názvy. Tento postup znám i z vlastní zkušenosti – s přáteli jsme před lety vytvořili mapu Doupovských hor, do níž jsme vložili původní, „autentičtější“ toponyma.

Český pohled na návraty zprostředkovávají dokumenty československé Státní bezpečnosti. Postava záludného sudetoněmeckého turisty je známá z dobové kinematografie – ale jak na ně pohlíželi „hrdinní orgánové“ ve skutečnosti? Právě tomuto tématu se dosud systematicky nevěnoval nikdo a historik Stephan Lehr se Sandrou Kreisslovou jsou průkopníky. Autorka ve své knize představuje několik modelových případů sledování a operativní práce StB s takzvanými sudetoněmeckými revanšisty.

Za hranice se ovšem nevydávali všichni. Ně­kteří se obávali chování československých úřadů, jiní nechtěli vidět domov v troskách. Těm zbývalo vzpomínat, zapomenout nebo zvolit cestu, při níž nebylo nutné hranici překročit. Využívali proto vyhlídková místa na hranici, odkud bylo možné nahlédnout přes železnou oponu. Vznikla tak zvláštní kategorie fotografií: lidé stojící zády k objektivu, hledící do krajiny, jejíž kontury se rýsují kdesi v dálce.

Vynikající studii Návraty do ne/známého domova lze číst i jako příspěvek k obecnějšímu zkoumání zkušenosti nuceného vysídlení v evropském kontextu. Za zmínku v této souvislosti stojí již existující texty o návratech židovských obyvatel na místa zničená holocaustem i osudy etnických Němců vysídlených z jihu, východu a středu Evropy. Tím Sandra Kreisslová přesahuje českoněmecký rámec a otevírá otázku, co vlastně znamená domov – a zda se k němu lze někdy skutečně vrátit.

Autor je historik a archivář.